V Alpách je krásně celoročně, ale kdybych měl vybrat jeden oblíbený měsíc, bylo by to září. Na horách je totiž tou dobou pěkné světlo, stabilní počasí, málo lidí a v noci se vyspíte déle, než začátkem léta. Jak je tomu tento rok pravidlem, vyrazili jsme společně s Lukym a z mnoha důvodů vybrali Monte Rosu, konkrétně její nejvyšší vršek, Dufourspitze. Měli jsme spadeno na málo známou, ale o to parádnější linii Cresta Rey.
Cesta po italských dálnicích pod jižní svahy Monte Rosy je dlouhá, ale když vám postupně zavírají všechny hranice, vezmete rádi zavděk i delší štrekou. Ráno je jak vymalovaný, v ulicích Gressoney prázdno, idylka. Jo a lanovky přestaly jezdit včera. Naštěstí jsou tu podnikaví italové.
Víme, že by bylo poctivý vyšlápnout si to odspoda. Ale plány jsou velký, únava koncem letní sezóny taktéž a tak rádi pošetříme zbytky sil na vrcholové dny. Bereme offroadové tágo do Paso Salati, i když se cítíme jako dva saláti. Nahazujeme na náš vkus až moc velký bágly a mažeme na chatu.
Za dvě a půl hodinky otevíráme dveře chaty Gnifetti a užíváme si odpoledne v této oáze luxusu uprostřed ledovců. Jako jediná má ještě otevřeno a to k našemu překvapení až do konce října. Relaxujeme seč nám síly stačí a doufáme, že nám zbylo dostatek červených krvinek z letních akcí na to, abychom se popasovali s nemalou výškou. Největší výzvou dne je tradičně čtyřchodová večeře. Inu, Itálie.
Start volíme s rozmyslem. Rána už bývají chladná, i když v údolí řádí tropy. Já ale zase nechci zmeškat svítání v Lisjochu, takže Lukyho proti jeho vůli trochu popoženu. Vyjde nám to akorát. Tenhle spektákl se neokouká.
Když už máme těch výhledů plné oči a ruce zmrzlé na kost, pokračujeme dál. Sestupujeme po Grenzgletscheru směrem na Zermatt, ale záhy z vyšlapané dálnice odbočujeme a kličkujeme mezi trhlinami pod JZ stěnu Dufourspitze. Žebro Cresta Rey je jasně rozpoznatelné a vede k němu i místy znatelná stopa z dřívějších dnů.
Dokonce i nástup z ledovce na skálu probíhá naprosto hladce. Odvazujeme se, uklízíme pikle a mačky a začínáme se mazlit se skálou. Zpočátku musíme hodně opatrně, protože připomíná spíš kamenolom, ale čím výš lezeme, tím je lezení lepší. A výhledy? Ty snad ani nemusím popisovat.
Asi ve dvou třetinách je místo se svižným boulderem (IV), které jsme raději obešli zleva, jinak se obtížnost drží v rozumných hranicích. Je to nakonec delší, než jsme si zprvu mysleli. V porovnání s velikostí hory působí žebro titěrně, ale i tak má 500 metrů a to v této výšce chvíli zabere. Lehce po jedenácté, po dvou hodinách lezení, stojíme u kříže. Zbrusu nového.
Z vršku sestupujeme zase do Itálie, klasickou italskou normálkou přes Zumsteinspitze. I tam nás čeká nějaké to lezení, pak slanění a pak funění. Výstup 100 výškových z Grenzsattel dá zabrat a je jasný, že to s tou naší aklimatizací není žádná sláva. Utíkáme o pár set výškových metrů níž.
Na biváčku není ani noha, jen pár věcí od dvojky, která je na túře. Využíváme klid a hned po zavodnění zaplouváme do spacáků. Lehký šlofíček nám pomáhá se drobně zberchat a tak v podvečer ještě vyrážíme do nejbližšího okolí ulovit pár záběrů a vršků.
Za půl hodinky už stojíme u Madonky na Corno Nero. Příliš neotálíme a po slanění si vyšlápneme ještě na Ludwigshöhe, odkud se nám ukáže v plné parádě nasvětlená Dufourspitze s naší ranní linkou. Okouzlujícím večerem sestupujeme na bivak, kde nás čeká už ne tak okouzlující noc.
V noci se prakticky nevyspíme. Nahoře v bivaku je vedro, málo vzduchu a je jasný, že by to bývalo chtělo o něco poctivější aklimatizaci. Plány na svítání na Liskammech proto v pět ráno házíme přes palubu, chvilku se ještě válíme a po rozednění balíme kufry. I sestupový den si ale nakonec nad očekávání užijeme.
Navzdory našemu rozstřelení vybíráme delší, ale zábavnější sestup. Nejdřív normálkou na vršek Piramide Vincent, potom dál po jeho JV hřebenu dolů a nakonec to ještě dotáhneme na Punta Giordani. Už jsme to šli před 4 roky s Kristinkou, ale i tak mě zase překvapilo, že je tam slušnej kus lezení.
Na vršku Punta Giordani chvilku popovídáme s náhodnou dvojicí, dohodíme jim pár tipů na Cresta Rey, kterou plánují na další den a voláme si taxík. Defender by to jistě zvládnul až na vrchol, ale nakonec mu jdeme naproti a po tradičně oblíbeném sestupu naskakujeme v sedle Salati do oblíbeného 4×4 dostavníku.
