Královským hřebenem na nejvyšší vrchol Švýcarska

V Alpách je krásně celoročně, ale kdybych měl vybrat jeden oblíbený měsíc, bylo by to září. Na horách je totiž tou dobou pěkné světlo, stabilní počasí, málo lidí a v noci se vyspíte déle, než začátkem léta. Jak je tomu tento rok pravidlem, vyrazili jsme společně s Lukym a z mnoha důvodů vybrali Monte Rosu, konkrétně její nejvyšší vršek, Dufourspitze. Měli jsme spadeno na málo známou, ale o to parádnější linii Cresta Rey.

Snídaňový a balicí ráno v Gressoney. Na sluníčku, jak to máme rádi.

Cesta po italských dálnicích pod jižní svahy Monte Rosy je dlouhá, ale když vám postupně zavírají všechny hranice, vezmete rádi zavděk i delší štrekou. Ráno je jak vymalovaný, v ulicích Gressoney prázdno, idylka. Jo a lanovky přestaly jezdit včera. Naštěstí jsou tu podnikaví italové.

Když vypnou lanovky, zachrání vás od bolavých nohou starej dobrej Defík.

Víme, že by bylo poctivý vyšlápnout si to odspoda. Ale plány jsou velký, únava koncem letní sezóny taktéž a tak rádi pošetříme zbytky sil na vrcholové dny. Bereme offroadové tágo do Paso Salati, i když se cítíme jako dva saláti. Nahazujeme na náš vkus až moc velký bágly a mažeme na chatu.

Bez sněhu je to tady k nepoznání.
Na první pohled vypadá přístup snadně, ale je to za 6c!
Když Luky zabere, dějou se hrozný věci.
Pod chajdou, s výhledem na Liskamm.

Za dvě a půl hodinky otevíráme dveře chaty Gnifetti a užíváme si odpoledne v této oáze luxusu uprostřed ledovců. Jako jediná má ještě otevřeno a to k našemu překvapení až do konce října. Relaxujeme seč nám síly stačí a doufáme, že nám zbylo dostatek červených krvinek z letních akcí na to, abychom se popasovali s nemalou výškou. Největší výzvou dne je tradičně čtyřchodová večeře. Inu, Itálie.

Vlevo Gnifettka a uprostřed cesta nahoru ke čtyřkám.
Večeře alpinistů dnešní doby. Žaludek si pochvaluje, Mummery by zaplakal.
Museli jsme trochu přišlápnout, ale nakonec jsme svítání v Lisjochu stihli .

Start volíme s rozmyslem. Rána už bývají chladná, i když v údolí řádí tropy. Já ale zase nechci zmeškat svítání v Lisjochu, takže Lukyho proti jeho vůli trochu popoženu. Vyjde nám to akorát. Tenhle spektákl se neokouká.

Liskamm a Matterhorn. Oba z méně lichotivé strany.

Když už máme těch výhledů plné oči a ruce zmrzlé na kost, pokračujeme dál. Sestupujeme po Grenzgletscheru směrem na Zermatt, ale záhy z vyšlapané dálnice odbočujeme a kličkujeme mezi trhlinami pod JZ stěnu Dufourspitze. Žebro Cresta Rey je jasně rozpoznatelné a vede k němu i místy znatelná stopa z dřívějších dnů.

Jdeme se prosmýknout trhlinami pod JZ stěnu Dufourspitze.
Vypadá to drsně, ale jde to pohodlně obejít.
Luky pózuje a na Cresta Rey už svítí.
Tahle velkolepá severka nám bude dělat společnost po celý výstup.

Dokonce i nástup z ledovce na skálu probíhá naprosto hladce. Odvazujeme se, uklízíme pikle a mačky a začínáme se mazlit se skálou. Zpočátku musíme hodně opatrně, protože připomíná spíš kamenolom, ale čím výš lezeme, tím je lezení lepší. A výhledy? Ty snad ani nemusím popisovat.

Začínáme ukrajovat první metry z půlkilometrového hřebene.
Lezení je nakonec víc, než jsme čekali, ale rozhodně si nestěžujeme.
I Luky fotil moje nadšení, díky!
Zdálky to tak nevypadalo, ale místy je to docela vertikální…
…a exponované.
Lezení je do III, ale 4,5 km nad mořem a velký batoh tomu přidávají grády.

Asi ve dvou třetinách je místo se svižným boulderem (IV), které jsme raději obešli zleva, jinak se obtížnost drží v rozumných hranicích. Je to nakonec delší, než jsme si zprvu mysleli. V porovnání s velikostí hory působí žebro titěrně, ale i tak má 500 metrů a to v této výšce chvíli zabere. Lehce po jedenácté, po dvou hodinách lezení, stojíme u kříže. Zbrusu nového.

Zumsteinspitze. Hřeben vlevo je naše sestupovka.
Na Liskammy už koukáme svrchu. Už tam budem.
Od 9. 9. 2020 je na Dufourspitze novej kříž. Tak jsme ho jeli okouknout.

Z vršku sestupujeme zase do Itálie, klasickou italskou normálkou přes Zumsteinspitze. I tam nás čeká nějaké to lezení, pak slanění a pak funění. Výstup 100 výškových z Grenzsattel dá zabrat a je jasný, že to s tou naší aklimatizací není žádná sláva. Utíkáme o pár set výškových metrů níž.

Kluci přišli švýcarskou normálkou a slaňují do Sibersattel.
Přeskotačíme na Grenzgipfel a jdeme na další pěkný hřeben.
JV hřeben na Dufourspitze je italská výstupová normálka. A pěkná.
V plotnách dvakrát slaňujeme. Fotil Luky, díky!
Přepínáme do černobíla a travezujeme na Zumsteinspitze.
Pár zářijových opozdilců. Po hlavní sezóně je v horách fantastický klid.
Chatrná aklimatizace a těžké batohy se podepisují na naší únavě. Už abychom byli na bivaku.
Nevoní to tu zrovna po fialkách, ale i tak to tu máme rádi. Balmenhorn bivak (4167 m).

Na biváčku není ani noha, jen pár věcí od dvojky, která je na túře. Využíváme klid a hned po zavodnění zaplouváme do spacáků. Lehký šlofíček nám pomáhá se drobně zberchat a tak v podvečer ještě vyrážíme do nejbližšího okolí ulovit pár záběrů a vršků.

Po odpoledním šlofíčku nás to ještě v 18 hod vytáhne ven. Takový podvečer by byl hřích nevyužít.
Corno Nero (4321 m) je sice marginální, ale docela zajímavá a elegantní čtyřka.
Po strmém sněhovém svahu následuje i trocha toho boulderování k Madonce.

Za půl hodinky už stojíme u Madonky na Corno Nero. Příliš neotálíme a po slanění si vyšlápneme ještě na Ludwigshöhe, odkud se nám ukáže v plné parádě nasvětlená Dufourspitze s naší ranní linkou. Okouzlujícím večerem sestupujeme na bivak, kde nás čeká už ne tak okouzlující noc.

Zato na Ludwigshöhe (4343 m) je to pohodová procházka. A ty výhledy!
Večerní Dufourspitze. Cresta Rey spadá z nejvyššího vrcholu a dole je výrazně orámovaná sněhem.
Jdeme na večeři. Uprostřed Corno Nero.
Slunce zapadá za Liskamm a dva mravenci se vrací ze Signalkuppe.
Dává na nás v horách pozor. Mnohdy je to šichta.

V noci se prakticky nevyspíme. Nahoře v bivaku je vedro, málo vzduchu a je jasný, že by to bývalo chtělo o něco poctivější aklimatizaci. Plány na svítání na Liskammech proto v pět ráno házíme přes palubu, chvilku se ještě válíme a po rozednění balíme kufry. I sestupový den si ale nakonec nad očekávání užijeme.

Bivacco Giordano, Balmenhorn.
Dneska mělo být nepěkně, ale ranní realita říká něco jiného. Zas Liskamm, vzadu Blanc.

Navzdory našemu rozstřelení vybíráme delší, ale zábavnější sestup. Nejdřív normálkou na vršek Piramide Vincent, potom dál po jeho JV hřebenu dolů a nakonec to ještě dotáhneme na Punta Giordani. Už jsme to šli před 4 roky s Kristinkou, ale i tak mě zase překvapilo, že je tam slušnej kus lezení.

Piramide Vincent (4215 m). Přes ní to vezmeme dolů.
Vypadá to jako choďák…
…ale i na JV hřebenu Piramide Vincent najdete slušné lezení a nějaké to slanění.
Náhodné setkání na Punta Giordani (4046 m), šesté čtyřce našeho výletu.

Na vršku Punta Giordani chvilku popovídáme s náhodnou dvojicí, dohodíme jim pár tipů na Cresta Rey, kterou plánují na další den a voláme si taxík. Defender by to jistě zvládnul až na vrchol, ale nakonec mu jdeme naproti a po tradičně oblíbeném sestupu naskakujeme v sedle Salati do oblíbeného 4×4 dostavníku.

Tady už to musíme prokličkovat nějak na vlastní pěst.
Jakub Cejpek
Jakub Cejpek
Fotograf a horský průvodce. Z horských disciplín zkouší všechno možné od lezení po skialp a nevalnou kvalitu maskuje univerzálností. Hodně fotí, občas něco natočí a hlavně je rád venku. www.cejpek.com IG: @jakubcejpek

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *