Placca Centrale na Croce di Ceniga

Cesta z Monte Rosy domů je dlouhá a dát to na jeden zátah je fuška. Naštěstí se nám do cesty připletlo Arco, což mělo hned 3 výhody: mohli jsme v Gardě vykoupat naše špinavá těla, dát si famózní zmrzku a abychom to jen nevyzevlili, pustili jsme se i do nějakého toho lezení.

V noci jsme fest zmokli, ale i tak jsme se v 65 metrech nad mořem konečně vyspali luxusně.

Po skotačení ve čtyřech tisících a adekvátní výškové kocovině jsme se tentokrát nepouštěli do žádných větších akcí. Vybrali jsme plezírovou šestidýlku Placca Centrale (7-/7, 180 m) na Croce di Ceniga, která je z letoška a ke které Anreas připsal poznámku „absolute Empfehlung „.

Ceniga a údolí pohody.
Dvě krátká zabloudění a jsme pod nástupem.

Ten týden ještě panovaly fest vedra. Když jsme předchozího dne odpoledne projížděli Milánem, hlásil teploměr 35 stupňů. Ranní nástup do východní stěny tak dával smysl a potvrzoval teorii o úbytku mozkových buněk vlivem nadmořské výšky. My jsme si ale užívali kyslíkové opojení a říkali jsme si, že 6 délek přelezeme i v tropech. Navíc ta ranní teplota nebyla zdaleka tak zlá. Ale v červenci bych to tu nepokoušel.

První rozpačitá délka.

V prvních metrech jsme hodně nejistí. Je to sice za pět, ale nám připadá, jako kdybychom lezli prvně v životě. V druhé délce už to je lepší. Z ploten se překlápíme do kolmého pilířku a převisu, kde není na meditování nad vlastní formou čas.

V druhý už se trochu srovnáváme.
Tady je to ladička.
A tady je potřeba zabrat.
Jsou tam madla. Naštěstí pro nás slabochy. Fotil Luky, díky.
Už jsme se trochu rozlezli. Hurá.

Třetí délka je parádní, delikátní a na závěr vypečená. Nejen díky sluníčku. Poslední kroky před štandem vedou plotnou bez stupů a s minimem chytů. Já nevěřím nohám (ani zbytku těla) a tak to po chvíli háknu, Luky to se ctí dává čistě.

Třetí délka, plotničková.
Luky s odhodláním naplouvá do hladkého rajbuňku.
A dává to, na rozdíl ode mě, čistě.

4. délka je klíčová. Plotničky a pak jedna boule, kde je to nutný vyšpekulovat. Luky si ani nevšímá, že je to klíčové místo a mě nezbývá než špekulovat.

Čtvrtá, papírově klíčová. Luky si ani nevšimne těžkýho kroku.
A já to nějak s čistým štítem přebojuju. Fotil Luky, díky!
Štandy příkladný, ze dvou nejtů.

Poslední dvě délky jsou plezír. Dolézáme akorát včas, než nám slunce začne slunce být nepříjemné, než nás začnou pekelně bolet nohy a než nás dožene únava minulých dnů. Tohle byla cesta akorát na dnešní den. Zábavná, pestrá a s lezením od začátku do konce.

Jedny z asi třech desítek hodin co jsou v cestě.
V 5. délce.
Na vršku Croce di Ceniga. Pochválen buď železobeton.
Jakub Cejpek
Jakub Cejpek
Fotograf a horský průvodce. Z horských disciplín zkouší všechno možné od lezení po skialp a nevalnou kvalitu maskuje univerzálností. Hodně fotí, občas něco natočí a hlavně je rád venku. www.cejpek.com IG: @jakubcejpek

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *