Dovolená v Chamonix

Moje nejlepší dovolená může bejt tvoje největší noční můra. Tohle rčení zaznělo během třech dní, který jsme společně s Kubou, Standou a Rosťou strávili začátkem prázdnin pod Mont Blancem, hned několikrát. Spaní v malým expedičním stanu na ledovci, brzký ranní vstávání, čtrnáctihodinový šichty, kaše z pytlíku a žádná wifi. Co je pro alpinistu sen, zkrátka nemusí každýho bavit.

Tahle akce byla výjimečná a důvodů, proč tomu tak bylo, bych tady mohl klidně vyjmenovat odhadem asi milion:

  • do Chamonix jsme vyrazili na pohodu přes den, čtyři řidiči, žádnej stres a noční kóma za volantem
  • sešli jsme se celkem tři kluci, který se normálně živí jako horští průvodci, což je v top sezóně naprosto nereálný
  • podmínka pod Blancem byla topová, nástupy hezky vysněžený, žula suchá a ranní firn byl betonovej
  • skvělá parta výbornejch a hodně motivovanejch kámošů
  • luxusní východisko na túry
Nástup do BC, fotka je od Kuby (www.cejpek.cz)

Klidně bych mohl vyjmenovávat dál, teď ale už k tomu, co jsme lezli. Po výjezdu lanovkou na Pointe Helbronner (3462 m) jsme po cca hodince chůze dorazili do kempu na ledovci pod Grand Capucin, kde jsme si vybudovali základnu.

BC Glacier du Tacul, fotka je od Kuby (www.cejpek.cz)

Bylo už celkem pozdní odpoledne, když jsme se rozhodli, že se půjdem trochu rozlízt. Volba padla na Lifting du Roi na Petit Capucin (300m, 5c). Cestu, kterou jsme měli asi 15 minut chůze od stanu a vedla na Malýho Kapucína. Bylo asi šest večer, když jsem začal lízt první dýlku.

První metry výjezdu, fotka je od Standy

Plán byl jasnej. Dáme dvě, tři dýlky, rozhejbem se, ošaháme žulu a valíme zas dolu. To se ale samozřejmě zvrhlo a za necelý dvě hodiny máme celou cestu vylezenou!

Lezení ve stínu Kapucína, fotka je od Kuby (www.cejpek.cz)

Ani jednoho z nás cesta nijak nenadchla, dost jsme bloudili a žula v ní rozhodně nedosahovala povětsnýho levelu Mont Blanský kompaktnosti. Rozpink ale dobrej!

Lezli jsme ve dvou dvojičkách, slaňovali pak najednou, fotka je od Kuby (www.cejpek.cz)

U stanu zpátky jsme byli akorát na večerníčka, uvařili, sbalili na další den a nastavili budíčka na čtyřku.

Tohle dávaj pod Kapucínem každej den, fotka je od Kuby (www.cejpek.cz)

Další den padla volba na ranní severku Tour Ronde (300 m, D, III). Tahle túra byla naprostej úlet. Nástup jsme měli doslova před barákem (asi pět minut od stanu), podmínku jsme chytli asi snazší než Déčkovou a celou tuhle mega klasiku jsme vylezli na Honnolda.

Rosťa nad prvním „těžším“ skalním prahem
Kýč (a podmínka), fotka je od Kuby (www.cejpek.cz)

Cestou jsme předběhli Marca s kolegou (který byli hrozně hlučný) a v šest třicet už jsme byli na summitu.

Vrcholové družstvo sólistů, fotka je od Kuby (www.cejpek.cz)
Výhledy z Ronde jsou neskutečný, fotka je od Rosti

Po sestupu normálkou jsme v 8.00 otevřeli zip u stanu, celá tahle ranní anabáze nám zabrala tři hodiny.

Pod dvou hodinách spánku a druhý snídani už kolem poledne na ledovci začalo pekelně smažit. Odpolední program je jasnej, jdem lízt!

Už z domu jsme měl vyhlídlou Salluard route (6a, 300 m) na Pointe Adolphe Rey (3536 m). Podle průvodců dost vychvalovanou cestu, do který jsme lehce po poledni nastoupili.

Standa v první – jediný lehký – délce, fotka je od Kuby (www.cejpek.cz)

Průvodce nekecal, cesta byla famózní. Po úvodní asi čtyřkový délce (ve který jsem netrefil štand), už byly zbylý délky naprosto famózní. Koutky, spáry, žulový lopuchy a odštěpy. Lezecký orgie! Jen v 6a cruxu cesty jsem si sednul, blbě jsem se tam poskládal.

Než se sluníčko překulilo přes vršek, tak bylo strašný vedro!
Jedna z mnoha (až na první všech) skvělejch dýlek, fotka je od Kuby (www.cejpek.cz)
Nic lepšího jsem ještě v lezečkách nelezl, fotka je od Kuby (www.cejpek.cz)
Takhle dobře mi dlouho nebylo!

Slanění ve čtyřech už jsme měli ze včerejška nacvičený, a tak jsme byli kolem pátý (myslím) u stanu.

Program opět stejnej: uvařit, sbalit, vyfotit kýčovitej západ slunce a spát. Budíček jsme tentokrát měli už na trojku, v plánu byla túra túr!

Traverz Ďáblových prstů jsme měli v merku už dlouho a konečně je to tady! Tahle velkolepá túra vede jedním z bočních žeber až na Mont Blanc du Tacul (4248 m) a člověk se během ní ani minutu nenudí.

Ranní náběh do sedla Col du Diable, fotka je od Kuby (www.cejpek.cz)
Col du Diable, fotka je od Kuby (www.cejpek.cz)

Celý traverz vede celkem přes pět čtyřtisícovejch vršků (skalních jehel), který byly v celejch alpách slezený až jako poslední (kolem roku 1925).

Corne du Diable (4064 m), první čtyřka dne
5a nástup na Pointe Chaubert (4074 m), fotka je od Kuby (www.cejpek.cz)
Hřebenovka snů!

Občas je to lehčí, občas je to těžší, většinou suchý, místy sníh. Pořád je to ale naprosto megózní! Jen kdyby se do mě nezačala pomalu pouštět únava (příště bude před takovouhle túrou dobrý tolik neblbnout!).

Můj lezecký učitel Standa v akci, nad ním bojuju já s Kubou, fotka je od Rosti
Tenhle 5béčkovej koutek byl luxus! Fotka je od Kuby (www.cejpek.cz)
Standa v „letterboxu“ na Pointe Médiane (4097 m), fotka je od Kuby (www.cejpek.cz)

S výlezem na čtvrtou jehlu v pořadí trochu laborujeme a Kuba se dvakrát ne úplně šťastně nastřelí do místa odhadem za 7a, ale nakonec nás i tenhle vršek pouští.

Kuba na Pointe Carmen (4109 m), fotka je od Rosti

Po několika slaněních stojíme pod posledním ďáblovým prstem – L’Isolée (4114 m). Na vršek lezu jen já s Kubou, kluci (Standa s Rosťou) už valí směr Tacul. Čeká nás obávanej převísek za 5c, berem lezečky!

Boj o L’Isolée (4114 m), fotka je od Kuby (www.cejpek.cz)
Boj o L’Isolée (4114 m) numéro deux

I poslední vršek se nám daří, nezbývá než to dorvat nahoru. Už jsme celkem prošitý, jetboilujem vodu ze sněhu a cca v 16 jsme na Taculu.

Vrcholovej hřeben Taculu, fotka je od Kuby (www.cejpek.cz)
Během sestupu kolem Midi hráli slušný divadlo, fotka je od Kuby (www.cejpek.cz)

Nezbývá už nic snazšího, než to dorvat ke stanům. Pomalu všichni přecházíme na autopilota a plahočíme se po ledovci, z finálního „brdku“ pod kempem se stává slušná expedice.

O tom, co se dělo pak večer u stanu, moc nevím, upadl jsem do kómatu. Ráno se všichni probouzíme a bolí nás únavou snad i mačky. Volno sice ještě máme, počasí drží. V nejlepším se ale má přestat. Hurá domů, těším se na Teresku!

Díky kluci, tohle jen tak nepřekonáme!

Luky
Luky
Horský průvodce UIMLA a instruktor lezení. Sport a hory jsou pro mě odmala denním chlebem, splnil se mi můj dětský sen být profesionálem v horách.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *