Dva dny jsme se rozkoukávali a pak přišel čas zkusit něco delšího. Z vršku Torre Grande se koukáme směrem k Tofaně a hledáme, jestli tím krásným pilířem vpravo vede něco lezitelného. Nejlehčí cesta na bergsteigenech hlásí 7+, ale čteme slova jako „Extremklassiker“ a „Kletterei an bestem Fels“ a poměrně impulzivně se rozhodujeme pro linku Pilastro (7+, 600 m).
Nocování u chaty Dibona, toho času zavřené,pl patří k dalším fantastickým v Dolomitech. Ale náš spánek přesto nestojí za nic. Buď jsme málo unavení, nebo moc nervózní. V půl páté už jsme rádi, že můžeme skončit s převalováním a už za světla jdeme pod stěnu. V nejdelším dní v roce čelovky ke slovu moc nepřijdou.
Za 45 minut jsme na nástupu a začínáme se soukat dlouhou spárou, která nám bude určovat směr v první třetině stěny. Skála je parádně pevná, najde se tu hodně skobek a kde nejsou, jde buď založit, nebo je to lehký. Zatím se nám leze dobře.
Po osmi délkách přichází první prubířské místo. Nalézáme do žluté skály a nad hlavou se nám vyloupne první děsivý převis. Do toho samozřejmě vysílám Lukyho, který chce zkusit čistý přelez. Dává do toho hodně sil a několik pokusů, ale naštěstí to pak hákne dřív, než ho to docela vyždímá. Jako boulder někde nad matrací by to bylo fajn, ale uprostřed 600metrové stěny je to sakra přísný. Já žádné hrdinské ambice nemám a když vidím, že o dost silnější Luky nepochodil, přehákuju to hned on-site tak, abych vyvinul co nejmenší úsilí. I na to jsem hrdej. Takže cestu máme jako 6/A1.
Než dolezeme k další střeše, užijeme si fantastické šestkové lezení ve žluté skále plné skob. A pak už zas přijde další opičárna. Tady už nešpekulujeme, chytneme smyček a vražený železný hák, nohu dáme k ramenu a nakulíme se do horní spáry. Těžce vydechneme a jdeme si užít krátký rest na velkou polici.
A přelezením převisů ale zábava nekončí. Ve 13. délce nás čeká pověstný převislý (a vlhký) komín. Je to psané volně za 6+, ale to je opravdu jen velice orientační údaj. Bojujeme v tom oba fest, hákujeme o 106, a když se přehoupneme konečně do položenýho, jsme dost jetý. Pomalu nás doléhá dvojice a shodou okolností se z prvolezce vyklube aspirant že včerejška. Převisy překulil na OS s lehkým zadýcháním a tady nahoře bohužel spadl. Holt klasa asi fakt přísná.
Poslední třetina cesty už naštěstí nepřináší žádnou děsivou obtiznost. Luky si ještě zablokuje v dolezu koutu, když spojuje dvě délky a pak už se snažíme jen nezabloudit a proplout změtí hodin a nečitelného terénu. Brzy jsme na posledním Standu a balíme fidlátka. Teď se ještě dostat dolů. I sestup je přes počáteční obavy v pohodě, užijeme si pěkné sjezdy ve sněhu i Radler na chatě a po třetí si podáváme ruce u auta.
