Dimai Direkt na Torre Grande

Po Cassinovi jsme dlouho vybírali, kam se vrtneme a nakonec jsme se rozhodli pro další klasikuDimai Direkt 6+/180 m na Torre Grande, která je součástí malebných věží Cinque Torri, je relativně krátká a svojí délkou, jištěním a především délkou nástupu je na pomezí sportovní a horské vícedýlky.

Je to trochu kýč a taky klišé, ale takový výhled z ložnice jsme fakt měli.

U cesty k Rifugio Cinque Torri se spí parádně. Když ulovíte místo na zaparkování. Koncem června to ještě šlo, my jsme výjimečně nikam nechvátali a tak si to ráno jaksepatří užili. Nejdřív jsme se šli podívat na věže, pak jsme pomalu posnídali a když už to vypadalo, že půjdeme lézt, skočili jsme ještě na kafe. Prý se to takhle v Itálii správně dělá.

Tady už klasicky na pankáče uprostřed ranního bordelu.
Cestou pod skálu se nám do cesty připletla Rifugio Cinque Torri.
Luky prosazoval myšlenku, že není kam spěchat. A měl recht.
V porovnání se sousední Tofanou jsou Cinque Torri drobci.
První metry už jsou trochu jistější než včera.

Pod nástupem, který zabral od chaty celých 10 minut, chvíli čekáme. Obávali jsme se nedělních davů, ale nakonec před námi lezou jen dvě družstva. Když se z nich vyklubou aspiranti na vůdce, jsme rádi, že lezeme až za nimi. Ti nás zdržovat nebudou. První dvě délky jsou společné s Via Miriam, Dimai Direkt pak pokračuje trochu výš a traverzuje do žluté strmé stěny. Tam taky začíná lezení.

Pronásledujeme aspiranty.
Luky vykukuje na hraně za traverzem ve 3. délce.
Teď pro změnu traverzuju já. Fotil Luky, díky!

Ve 3. délce se musí trochu zabrat, v další je rest a pak zase zabrat. V kolmém po malých chytech a pak v klíčovém místě sice po větších, ale zase v převisu. Odsejpá to rychle, většinou jen cvakáme erár.

Je to lezený, lokrů málo.
Nabrali jsme luft.
Luky v páté.
V klíčovém převisu, s chatou pod zadkem.

Poslední délka na vrchol obří věže už je snadná a pak už se můžeme jen kochat. Jen kdyby tak nefoukalo. Takže zase hurá do dalších vrstev. Přecijen to léto v horách přichází pomaleji. Na Tofanu ale zrovna svítí a my říkáme, že by tam na ten pravý pilíř mohla vést nějaká pěkná cesta…

Obligátní vrcholovka. V poledne máme hotovo.
Jedeme do díry. Vzadu Tofana.

Podle průvodce existují dvě varianty sestupu. Sestup nebo slanění přes Via Miriam. Jak tak ale vegetíme na vršku, začnou se kolem rojit další aspiranti, kteří se vzápětí vrhají do šluchty uprostřed. Tak jedeme důvěřivě za nimi. Je z toho rychlý sestup na tři slanění, přičemž to druhé je na plných 60 metrů a velice zážitkové. Brzy jsme zase v hospodě a u Radlera vymýšlíme, jak se dostat na zoubek té Tofaně.

Šluchta jako den předem. Akorát tady je to fest luftem. Bez prusíku ani ránu.
Jakub Cejpek
Jakub Cejpek
Fotograf a horský průvodce. Z horských disciplín zkouší všechno možné od lezení po skialp a nevalnou kvalitu maskuje univerzálností. Hodně fotí, občas něco natočí a hlavně je rád venku. www.cejpek.com IG: @jakubcejpek

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *