Po Cassinovi jsme dlouho vybírali, kam se vrtneme a nakonec jsme se rozhodli pro další klasiku. Dimai Direkt 6+/180 m na Torre Grande, která je součástí malebných věží Cinque Torri, je relativně krátká a svojí délkou, jištěním a především délkou nástupu je na pomezí sportovní a horské vícedýlky.
U cesty k Rifugio Cinque Torri se spí parádně. Když ulovíte místo na zaparkování. Koncem června to ještě šlo, my jsme výjimečně nikam nechvátali a tak si to ráno jaksepatří užili. Nejdřív jsme se šli podívat na věže, pak jsme pomalu posnídali a když už to vypadalo, že půjdeme lézt, skočili jsme ještě na kafe. Prý se to takhle v Itálii správně dělá.
Pod nástupem, který zabral od chaty celých 10 minut, chvíli čekáme. Obávali jsme se nedělních davů, ale nakonec před námi lezou jen dvě družstva. Když se z nich vyklubou aspiranti na vůdce, jsme rádi, že lezeme až za nimi. Ti nás zdržovat nebudou. První dvě délky jsou společné s Via Miriam, Dimai Direkt pak pokračuje trochu výš a traverzuje do žluté strmé stěny. Tam taky začíná lezení.
Ve 3. délce se musí trochu zabrat, v další je rest a pak zase zabrat. V kolmém po malých chytech a pak v klíčovém místě sice po větších, ale zase v převisu. Odsejpá to rychle, většinou jen cvakáme erár.
Poslední délka na vrchol obří věže už je snadná a pak už se můžeme jen kochat. Jen kdyby tak nefoukalo. Takže zase hurá do dalších vrstev. Přecijen to léto v horách přichází pomaleji. Na Tofanu ale zrovna svítí a my říkáme, že by tam na ten pravý pilíř mohla vést nějaká pěkná cesta…
Podle průvodce existují dvě varianty sestupu. Sestup nebo slanění přes Via Miriam. Jak tak ale vegetíme na vršku, začnou se kolem rojit další aspiranti, kteří se vzápětí vrhají do šluchty uprostřed. Tak jedeme důvěřivě za nimi. Je z toho rychlý sestup na tři slanění, přičemž to druhé je na plných 60 metrů a velice zážitkové. Brzy jsme zase v hospodě a u Radlera vymýšlíme, jak se dostat na zoubek té Tofaně.
