Cassinem na Preußturm

Ještě ve čtvrtek jsme chtěli jet do Chamonix, v pátek dopoledne zas to Bergellu, ale dopadlo to tradičně jinak. Jako kdybychom nevěděli, co s železnou pravidelností v posledních letech platí: ať už chcete jet do hor kamkoliv, stejně skončíte v Dolomitech. A taky že jo. Rozhodně ale nelitujeme, tři dny na žlutém vápenci jsme si užili dosytosti.

Nezačalo nám to pravda nejšťastněji.

Když se na Dvořišti válíme za vydatné sprchy pod autem, nevypadá ten náš výlet nijak zářně. Ale tím jsme si to vybrali, za Linzem se obloha projasní a od tý doby už jde všechno jak na drátkách. Teda, až na jednu drobnost. Sobotní rtuť teploměru ukazuje ideální podmínky spíš pro skialp.

Na čerstvým vzduchu spíme rádi. Ale tady bylo možná až moc čerstvo.
Dneska to asi na lezení v severu nebude.
Po tomhle se nám stýskalo.

Odkládáme zkušeně brzký start, podnídáme uvnitř auta, pak dáme kafe na chatě a když už nám pomalu dochází zevlící program, začnou se kolem motat další horolezci, čímž nám dochází alibi. Rozhodně ale po předchozích zkušenostech bojkotuju lezení ve stínu. Vybíráme klasiku: Cassina na Preußturm (7-/350 m).

Támhle svítí, na to polezeme.
Na nástupu beze spěchu a v teple.
První kroky v rozchrastaném dolomitu jsou po jaru na písku více než rozpačité.

Motivace je velká, ale setkání se s realitou rozpačité. Před lezením jsme nervózní, jako kdyby to byla naše první vícedýlka v životě a tomu odpovídá i styl lezení. Přijde nám, že nám to buď musí uklouznout, nebo zůstat v ruce. Trvá nám notnou chvíli, než si na to zvykneme.

Sbíráme morál a vitamín D.
Ty dolomitský 6- nejsou zadarmo.
A co teprve ty 7-.

Klasa je samozřejmě dolomitsky přísná. Luky, který standardně leze o 1-2 stupně těžší cesty, přebojuje na prvním ty sedm mínusky, ve zbytku se střídáme. Po páté délce už si trochu odfoukneme a užíváme si pohodový lezení, parádní výhledy a horskou atmosféru.

Už stojím, je to dobrý. Fotil Luky, díky!
Mám nový pohodlný lezky, barvu jsem vybíral podle skály.
Ještě jedna 7-.
Traverz v 6. délce. Lehký a zážitkový. Tak to máme rádi.
6. a 7. délka jsou konečně plezírový.
Za pořádný madla. Když vám nezůstanou v ruce.

Poslední délky jsou horské, lehké a plné kamení. Prosmýkneme se na vršek a když konečně rozmotáme lana, jedeme dolů. Nejdřív letí pár kamenů, pak Lukyho lezečka. Ty pod námi nás musí milovat. Tady to ale i při největší opatrnosti často jinak nejde. Teda, tu lezečku jsme si mohli odpustit. Luky to asi tušil, vytahuje z batohu náhradní pár a jedeme dál.

Vrcholová procházka v kopicích suti. Nejtěžší disciplína je neshodit nic na slaňující.
Na vršku se to kaboní, ale aspoň jsme ty bundy netáhli zbytečně.
Jestli to někdy rozmotáme, možná se i dostaneme dolů.
Slaňování šluchtou je sranda. Zvlášť když vám o 200 metrů výš spadne lezečka z nohy.

Ve šluchtě mezi Preußturmem a Punta Frida najdeme nejen sníh, ale i Lukyho lezečku a pak fofrem mašírujeme na sluníčko. Fouká ale pořád fest a tak po delší diskuzi rozhodujeme, že severy necháme na později a vyrazíme prozkoumávat další oblasti.

Do tohodle kempu jezdíme rádi.
Jakub Cejpek
Jakub Cejpek
Fotograf a horský průvodce. Z horských disciplín zkouší všechno možné od lezení po skialp a nevalnou kvalitu maskuje univerzálností. Hodně fotí, občas něco natočí a hlavně je rád venku. www.cejpek.com IG: @jakubcejpek

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *