Konečně jsem si našel trochu času na sepsání pár řádků, a hlavně na přidání fotek z posledního únorového, a velmi mrazivého víkendu. Nepodělit se o tyto skvostné snímky z dílny mého kamaráda a super fotografa Tomáše Slavíka by totiž byla velká škoda.
Na programu byla konkrétně akce Mrtvé hory na sněžnicích 23.-25. 2. a víkendové okupování samoobslužné horské chaty Liezener Hütte v méně známé jihovýchodní části Totes Gebirge.
V pátek se po poledni jsme se potkáváme nad Wörschachem v celkovém poštu 8 sněžničářů, 1 (lavinový) pes a začaináme stoupat směrem k Hochtausingu. Ten obcházíme z východu a asi po hodině a půl sbírání výškových metrů jsme u pohádkově zasněžených chaloupek Langpotelnalmu zapínáme pípáky a definitivně se loučíme s civilizací.
Večer na chatě pak po gastronomickém šílenství plném Éček a všemožných kaší z pytlíku probíhá přednáška o lavinách a mimo jiné i představení nové metody měření sklonu svahu pomocí příboru.
Sobotní ráno a úspěšnost předpovědi počasí zatím na 50 % – sluníčko nikde a očekávané mrazy zatím taky ne. Jinak řečeno: mlha, vítr a celkem humus. U snídaně hýřím optimismem ale v duchu si říkám: kámo, dneska tě čeká asi slušněj orientační oříšek. Držím se ale plánu a snažím se to valit směr hřeben Hochmöbling. Mlha šílená, pokouším se držet správný směr, ale asi po půl hodině plavání v mlíce při pohledu na GPSku zjišťuju, že se v podstatě točím v kruhu. Zapínám navigaci podle kompasu a vše na pohodu zachraňuji.
Konečně začínáme stoupat správným směrem a s výškovými metry to přichází. Mraky se trhají, sluníčko pálí. Takže dobrý den, bezvětří a sluníčko svítí! Co chceš víc?
Hřeben je epesní a plný výhledů. Koukáme na Dachstein, Schladmingský Taury, Eisentalerské Alpy ale taky blízký Priel, kam se chystám s další partou za tři dny. Hřeben je ale taky jedna velká převěj, a tak krátce po dosažení vrcholového kříže Kleinmöbling 2.160m velím k ústupu. Než ale začneme sestupovat nesmí chybět společné foto a obědová pauza.
Cestou dolu si užíváme kopice prašanu. Jednoznačně nejvíc náš čtyřnohý šampión.
Jít zpět na chatu je ještě brzo a v puse sucho. Co teď? Valíme to směr Hochmöblinghütte, snad nám chatař něco naleje. Otevřeno sice ještě ofiko nemá, o Rádlera se ale podělí rád.
Žízeň jsme uhasili rádlerovou ledovou tříští (což je na únor fakt super nápad) a dává se do nás hned pěkná kosa. A hlad. Naštěstí zpět na chatu Liezener nás čeká už jen příjemných patnáct minut lehkého stoupání.
Po (první) večeři ještě vyháním partu ven a čeká nás slibovaný trénink lavinové záchrany. Se zapadajícím sluncem ale přichází slibované mrazy a tak venku vydržíme sotva hodinu. Rázem je -10.
V neděli ráno už meteorolog nezklamal a s předpovídanou zimou jak v Rusku se na 120% trefil. Venku -24,5 stupně. Slunečno. V rámci neumrznutí bohužel vynecháváme slibované zahrabávání do sněhu (simulaci lavinové nehody), balíme fidlátka a vyrážíme cestou necestou přes Sumpergraben zpět do údolí.
Ve stoupání do sedla pod Sonnwendköpperl konečně začínáme rozmrzat, batohy těžknout, slunce pálí. Redukujeme počet vrstev oblečení a opět si užíváme hory na plno.
V sedle, odkud to už máme k autům konečně jen z kopce, jsme v poledne. Timing ideální. Raut může začít.
Závěrečných 600 výškových nám ulehčuje gravitace. Prašanu mraky a výhledy parádní. Naštěstí. Únava nás už totiž nešetří.
Díky Všem a příští víkend pokračujeme!
Text: Lukáš Klinora
Foto: Tomáš Slavík
A jak si užila víkend jedna z účastnic?
Já jsem z celé akce nadšená, vstřebávám zážitky ještě teď. Pro mně je to ideální způsob trávení volného času – hory a nějaká ta dřina. :o)) Byla jsem na takové akci, pravda, po delší době (momentálně jezdím spíše na jednodenní pobyty na horách), takže jsem byla zvědavá, jak to zvládnu. Zjistila jsem,že jsem se ne úplně ideálně sbalila – takže zbytečná zátěž, ale úplně to vynahradil Tvůj přístup a organizace celého víkendu. Měla jsem dobrý pocit z toho, že dáváš na lidi pozor a povzbuzuješ tam, kde se někdo necítil úplně jistě. Výlety i odpočinek a další program byly dobře promyšlené a rozvrstvené, přizpůsobené momentálním podmínkám. Super! Cítila jsem se dobře a v klidu, i když jsme „bloudili“ :o) Když má člověk člověk spoleh, že horský průvodce ví, co dělá, a působí pozitivně na lidi, tak si rozhodně dobrodrodrůžo na neznačené cestě užije :o) Navíc se sešla i dobrá parta lidí, bylo s vámi moc milé trávit čas. No a příroda byla úchvatná a nevím jak to děláš, ale počasí vyšlo perfektně :o) Renata s Jindrou mi to sice tvrdili, že kam vkročíš, tak vysvitne slunce :o)))), ale dokud jsem to nezažila, težko bylo uvěřit. :o)))Dana, Ostrava
