Najít si svého lékaře, zubaře nebo i kadeřníka, kterým důvěřujete a se kterými se můžete rozumně domluvit, je skvělé. Ale najít si „svého“ horského průvodce – to je teda terno!!! No, a nám se to povedlo. Jmenuje se Lukáš!

Když jsme se necelé tři roky zpátky rozhodli poprvé v životě vyzkoušet ferraty, volba padla na „Horokurzy“ – vlastně ani nevím proč, prostě nám kluci – Standa a Luky – byli asi sympatičtí 🙂

Objednali jsme si jednodenní kurz v Lužických horách a na smluveném místě (parkovišti v německém městečku Jonsdorf) vyhlíželi průvodce, který nás měl zasvětit do tajů zajištěných cest. Asi jsme čekali staršího, „ostříleného“ chlapa (nám – tzn. mě i manželovi – je přes 50) protože mladíček, který vystoupil z auta s pražskou poznávací značkou nás lehce překvapil. „Ahoj, já jsem Lukáš. Vy jste tady na ten ferratový kurz, že? Fajn, můžeme si tykat? Na skalách si všichni tykáme…“. Taky jsem se představila a zároveň přemýšlela, jak mně asi tento mladičký sympaťák dostane ze skály, když se na ní „seknu“. Nebo mého muže, který má odhadem asi tak o 25 kil víc než náš průvodce. Tak jsem se zeptala. „Neboj, to dáte!“ A co když spadnu? „Na ferratách se napadá!“ – uslyšela jsem poučku, kterou si pamatuji dodnes.

A tak začalo naše dobrodružství. „Zadrátovaná  jeptiška“ a Alpinen Grat byly první dvě ferraty, které jsme zdolali (já sice občas i po kolenou, loktech a prostě stylem – „jak se dá“, ale v souladu s další poučkou „je to sice trochu „prasátko“ – ale lepší živé prase, než mrtvej ferratista“). Luky radil, povzbuzoval, pomáhal, dojišťoval… Když jsme se pak na stejném parkovišti pozdě odpoledne loučili, už jsme tušili, že jsme ferratám propadli.

A opravdu – ještě tuto sezónu následovala Solná komora, další rok pak Dolomity, Raxalpe, ale i „naše“ zajištěné cesty – třeba v Semilech nebo na Víru, ale také na Slovensku (Martinské hole, Slovenský ráj). Loni pak přechod pohoří Brenta, ferraty v okolí Hallstattu, Marmolady, Arca… Většinou s Lukášem, Standou, nebo s oběma (pozoruhodný úkaz: když někam jede Lukáš, je krásné počasí zaručené  – alespoň takhle to prozatím funguje).

Nedávno mi někdo s mírným opovržením řekl: „Já bych s cestovkou nikam nejel“. Na což jsem opáčila „No, to já taky ne! Ale s fajn partou kamarádů a přátel – to je paráda!“

No a abychom na ten požitek nemuseli čekat až do léta, přidali jsme letos i zimní sezónu – a opět poprvé (a opět s Lukášem a jeho novou „cestovkou“ Lukymountain) vyrazili na Dachstein na sněžnice. A jak se nám to líbilo, tak už plánujeme další – přechod Raxalpe, Totes Gebirge, Otztalských Alp… No a na jaře bychom rádi vyrazili na skály… taky poprvé v životě 🙂

Blázniví staříci? Možná… ale víte, kdo za to může? No samozřejmě Lukaš :-D. Kdyby se nám napoprvé ty ferraty tak nelíbily, tak teď možná sedíme doma, okopáváme zahrádku a hlídáme vnoučata (teda – jedno, zatím ;-)). Dopadlo to jinak – a rozhodně toho nelitujeme 😀 !

Renata a Jindra