Nápad „spíchnout“ tenhle příspěvek jsem dostal už během loňského jara, kdy jsme v Lužických horách strávili během koronavirové pandemie no. 1 prakticky celé jaro. Rok se s rokem sešel a my jsme více méně pořád stále tam, kde jsme byli. V Lužických horách.
S oblibou (a s hrdostí) o sobě říkám, že jsem sice rodilý Pražák, ale doma se cítím být v Lužických horách. Ale proč? Proč do vás tak často „tlačím“ na Facebooku a Instagramu Lužické hory? Proč vás do tohohle nevelikého pohoří na severu Čech neustále zvu na ferratové kurzy nebo dobrodružné lezení na pískovcích? Proč jsem tu doma?
Jestli se dá říct, že za to „někdo může“, a teď nemyslím jen za mojí náklonost k Lužickým horám, tak je to člověk, se kterým jsem se bohužel nikdy nepotkal, můj praděd. František Štěpánek.
Praděda se do Lužických hor dostal po válce v rámci poválečného osídlování pohraničí a přestože žil v ne úplně šťastné době, měl se tu, myslím, skvěle. Věnoval se vedení místního turistického kroužku, kde působil něco jako „instruktor pro mládež“ a byl vášnivím značkařem tehdejšího Klubu českých turistů.
Moje mamka mi ráda vypráví o všelijakých výpravách a outdoorových dobrodružstvích, která s dědou-pradědou zažila, a pokaždé nezapomene zmínit, že kdybych se s pradědou Frantíkem potkal v dnešní době, tak by se mnou na horách a ve skalách blbnul od rána do večera. Škoda.
Míst, kterých mám v Lužických fakt hodně rád, je víc než dost. Kdybych ale měl vypíchnout jedno, tak je to jednoznačně naše rodinná chatička u lesa pod Sokolem v osadě Petrovické domky. Na bývalých pradědových pozemcích jsme ji tu vybudovali na přelomu tisíciletí, není tu elektrika, záchod je tu suchý a vodu si musíš ohřát na kamnech. Neskutečná pohoda.
Od přelomu tisíciletí je každoročně top událostí roku Lužických hor Malevil Cup – mezinárodní cyklistický závod, kterému šéfuje můj strejda Radek a na který se sjíždí závodníci z celého světa. V roce 2012 se závod jel jako mistrovství Evropy, v minulosti tu několikrát startoval olympijský vítěz Jarda Kulhavý, několik mistrů světa a taky držitelů trikotů na silničních Grand Tours. A i dokonce já jsem tu jednou stál na bedně! 🙂
Krásného lezení je v Lužických horách víc než dost. Písek je tu tvrdý a místy dost hrubozrnný a mám pocit, že i kdybych tu lezl každý den, tak tu pořád mám co objevovat. Skalních oblastí a věžiček rozesetých po lužních lesech jsou tu stovky. A to ani nemluvím o německé straně pohoří.
Máme tu taky za mě tedy jednoznačně nejkrásnější „české“ zajištěné cesty. Klettersteigy Nonnensteig C/D a Alpiner Grat C jsou sice v Německu, leží ale doslova pár set metrů od hranice. Nejsou moc obtížné, ale zároveň nejsou zadarmo a především jsou to krásné logické linie se super výhledy a atmosférou. Kdo jste nebyl, určitě vyzkoušejte!
Když nad tím tak přemýšlím, tak musím říct, že naše rodina měla během poválečného osídlování pohraničí docela štěstí!
Na viděnou v Lužických horách,
