Minulý report z jarňáků v Dolomitech s Tereskou jsem končil větou: Ani ve snu ale nepomyslím na to, že bych tu už v pátek mohl být zpět… Je čtvrtek večer, obligátní ikea tašky jsou opět plné cinkátek a já čekám na Dádu. Podmínka je podmínka. Hurá směr Dolomity. Panská jízda začíná.

Po dvoudenním sledování předpovědí, všemožných reportů, Instagramů a zjišťování podmínek od Chamonix po Tatry padá opět volba na jeden z nejkrásnějších alpských masivu. Dáda je u mě před desátou večerní a já, natěšený vidinou zítřejšího tesání, opět přejíždím půlku Alp, jako by se nechumelilo (celou cestu vydatně prší), a po krátkém spánkovém intermezzu u Kufsteinu parkujeme před osmou ráno na okraji Vallungy. 

Volba padá na místní klasiku: La Piovra (WI5, 130m). Led je krásně natečený a nikde nikdo – vypadá to na pěkný den. Pod ledem stojíme po necelých dvou hodinách nástupu a já nalézám do první délky. Poctivých a v závěru nekonečných 55 m lezení mi dává pořádně zabrat. Do druhé délky se nastřeluje Dáda, čeká ho výlez z hezké jeskyně u štandu. Expozice mu ale nedělá úplně dobře, a tak se od třetího šroubu z hrany vrací a karta padá opět na mě. Já si naopak exponované lezení mega užívám, pořád je to poctivě za WI5, ale dá se hezky odšlapávat. V lehčím výlezu ke druhému štandu vlevo ve skále mi ale díky větru valí jedna prachová lavinka za druhou přímo do očí. Naštěstí už máme před sebou jen lehčí dolez v podobě nejkratší délky. Slaňujeme a od původně ambiciózního plánu vylézt dnes ledů více upouštíme. Noční jízda Evropou si vybírá svou daň. Valíme spát.

Den druhý začínáme nekonečnými serpentinami z Val Gardeny přes Passo Sella a parkujeme u nástupu do údolí Val Lastines. Dnes nás čeká led, na který se těším jak malý kluk: Cassiopeo (WI5, 175m) v těsné blízkosti známého vrcholu Pio Boè. 

Opět nás čeká dvouhodinový svižný nástup a pěkná porce výškových metrů k tomu. S kulisou ranních Dolomit a neskutečných výhledu je to ale hračka.

Pod ledem si „užíváme“ novou skutečnost – východní orientaci ledopádu. Člověk se sice převléká a chystá matroš příjemně v tričku, na druhou stranu je nám ale jasné, co udělají sluneční paprsky s kvalitou a bezpečností ledopádu. Já jsem ale odhodlaný lézt a nalézám do první a klíčové délky. 

V zápalu boje o život přelézám první polici se štandem, což si uvědomuji minimálně o 15 metrů výše a pomalu mi dochází vývrtky. Po desítkách minut popolézání na místě a traverzování po skále (a proklínání sama sebe) nacházím relativně kompaktní kus ledu, navíc ve stínu, a dobírám Davida k sobě.

Druhá délka je naprosto boží. Po pár metrech lezení se už dostávám z předchozího nervového vypětí užívám si příjemně těžké lezení za WI4+. Následuje lehčí firnový žlab a závěrečná 40 metrová WI4. Frustrace z vlastního ztroskotání v první délce je už definitivně pryč a během slanění si uvědomuji, že mám za sebou právě dost možná nejkrásnější vylezený led vůbec.

V podvečer si dopřáváme odměnu v podobě štrúdlu a famózního západu slunce na Passo Sella a špekulujeme nad zítřejším programem. Nakonec padá volba na oblíbenou arénku nad Corvarou, kde jsem lezl 10 dní zpět s Teres.

Nástup je zde naštěstí už přívětivější – necelá půl hodina dupárny lesem. Padá na mě únava a podepisuje se nekvalitní spánek, a tak nechávám Dádu hezky vše tahat. Nalézáme opět do Das Schwert des Damokles (WI4+, 140m). Původní plán vylézt poslední třetí délku variantou WI5 po efektní záclonce se Dádovi moc nelíbí – po ledu tečou proudy vody. A tak opět míříme k vrcholu lehčí variantou.

Kolem 14.00 máme posekáno a taky slušně vysekáno. Hurá domů. A když přejíždíme přes Brenner v západu slunce, přemýšlím, kam to bude příště.

V úterý mi pak blikne na Messengeru zpráva od Jakuba, že by se mu líbily Dolomity. Mám v tom hned zase jasno.

Za krásné zážitky se ještě sluší poděkovat Víťovi z Climbing Technology CZ a Honzovi z Directu. Jejich materiál byl opět nesmrtelný a skvěle funkční!