Po 8 letech jarňáky – v Dolomitech

Poprvé od maturity jsem měl po osmi letech opět jarňáky. První termín pražských jarních prázdnin jsme s Tereskou strávili v italských Dolomitech. Když se tahle akce začala kolem Vánoc rýsovat, ani ve snu by mě nenapadlo, že by týden v Jižním Tyrolsku mohl být tak famózní.

Přestože mě dlouhé přejezdy do Alp poslední dobou opravdu nebaví, nedělní přesun ke Canazei byl velmi pohodový. Přeci jen v neděli odpoledne z Alp spíše všichni prchají, a tak si užíváme nezvykle klidný průjezd Mnichovem a mýtnici na Brenneru bez sebemenšího náznaku kolony. U Bolzana sjíždíme z dálnice a už samotný noční průjezd zasněženými dolomitskými „passy“ je velký zážitek. Jsme tu.

Pondělní rozpink nemáme v plánu přehnat, přeci jen jsme tu na týden. Z postele se nám dlouho nechce a snídaně je snad ještě delší, a tak teprve před polednem sedáme do vozu a přesouváme se na okraj vesničky Pozza di Fassa, odkud se vydáváme na pohodovou túru směr Passo delle Selle. Výstup údolím Valle dei Monzon bych přirovnal spíše k vycházce dvou dlouholetých kamarádek, které se dlouho neviděly: po 20 minutách na první chatě espresso, na druhé chatě sníme komplet svačinu a na třetí chatě, když se to začíná opravdu zvedat, tak to rovnou otočíme. 🙂 I tak máme ale necelých 800 výškových metrů a že jsme nezdolali sedlo nás nemrzí – do okolních štítů se opírá silný vítr a valí se přes ně mraky.

V podvečer využíváme výprodejů v oblíbeném Amplatzsportu v Canazei, doplňujeme vývrtky, abychom se už v úterý mohli nastřelit do prvních rampouchů. Přejíždíme sedla do Corvary a po 30 minutách hrabaní v prašanu přicházíme pod oblíbenou „eisarénu“. Vybírám levou, trojdélkovou linií Das Schwert Des Damokles ( WI 4+, 140 m). Do okolních štítů se sice opírá sluníčko, my si „užíváme“ mrazivou severní expozici.

Ve středu dopoledne opouštíme údolí Val di Fassa a přesouváme se severněji do sluncem zalitého Toblachu. Přestože jsme dnes plánovali odpočinek, stejně nám to nedá. Po odpolední kávě hurá na kopec! Vyjíždíme klikaticí nad údolí Toblachu a po hodinovém výšlapu na pásech si užíváme skvostný západ slunce a neskutečné panoráma severních Dolomit. 

Za necelou hodinku sjezdu „na čelovku“ jsme dole a ještě stíháme vykoupit všechny radlery v obchůdku u náměstí. Těšíme se na další den. 

Ten startuje budíčkem na šestou a přesunem do mrazivé doliny Fischleinboden. Je poctivých -10 a  společně s Jakubem začínáme ťapat směr Dreizinnenhütte. Tereska se ale dnes necítí 100% a tak zhruba v polovině výšlapu otáčíme zpět a dál vysíláme pouze Kubu. I tak si ale užíváme sjezd zpět k autu a do údolí se konečně dostávají první sluneční paprsky.

Odpoledne je tu druhá fáze a opět jdeme tesat. Po necelé půlhodině hrabání se lesem a boulderingu přes padlé stromy stojíme s Jakubem pod nedalekým Sextener Eisfall, podle průvodce nás čeká 65m za WI4+. První délku, rozlezovou trojku, tahá Kuba a štanduje pod křehkou záclonkou, která už čeká na mě. Lezení je celkem svižné a mám pěkně staženo, naštěstí se kolmice dá ale celkem odšlapat a za necelou hodinku lezení si už podáváme ruku u vrcholového štandu. Hurá domů za holkama!

Páteční ráno je opět ve znamení budíčku před šestou. Vyrážíme opět tesat v pánském složení. Po hodinovém popojíždění údolími nacházíme konečně lezitelné linky v údolí Pustertal a za chvilku už stojíme pod Rosslahne Eisklettergarten. 

Těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Napálím to středem nejtěžší linkou Rosslahne klassisch (WI, 50m).

Za hodinku strachu máme opět posekáno a na oběd už jsem opět s Tereskou. Spánek a kafe na slunečné terase – jsou přece prázdniny. V podvečer nás pak čeká krátká procházka na ski a nad jezerem Misurina a v polovině se opět odměňujeme na chatě Malga Rinbianco.

O víkendu nás čekají dost možná jedny z nejhezčích skitúr vůbec. Dost bylo ranních vstávání a strachu na ledech. V sobotu vyrážíme s Teres opět k Misurině odkud stoupáme stranou od mumraje roleb plných turistů lesem směr jižní stěny Tre Cime. 

Za dvě hodiny už máme na stole na chatě Auronzo výbornou minestronku a sladký radler k tomu. Následuje opět vyvalení na slunné terásce a než zapadne slunce hurá dolu.

V neděli ráno se loučíme s naším krásným apartmánem u Toblachu, ale místo na Prahu, míříme na Strudelkopf 2.305 m. Parkujeme nad Pustertalem a v poklidném tempu a v krátkém tričku ťapeme spolu s davem. Hodinka a půl pálení obličejů na slunci, 400 metrů výstupu a u kříže se nám otevírá další krásný výhled, v hlavní roli Cimy.

Hurá dolu, piknik u auta a teď už fakt na Prahu. Nechce se nám, týden tu byl v topu! Ani ve snu ale nepomyslím na to, že bych tu už v pátek mohl být zpět. O tom ale zase příště.

Za krásné zážitky se ještě sluší poděkovat Víťovi z Climbing Technology CZ a Honzovi z Directu. Jejich materiál byl nesmrtelný a skvěle funkční!

 

Luky
Luky
Horský průvodce UIMLA a instruktor lezení. Sport a hory jsou pro mě odmala denním chlebem, splnil se mi můj dětský sen být profesionálem v horách.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *