Na horách je hezky a hezký vzpomínky jsou fajn. Já mám to štěstí, že můj skvělej kamarád a ještě lepší fotograf Tom se mnou na ty hory rád jezdí a díky jeho fotkám se na společný akce vzpomíná fakt dobře.

Nekonečně dlouhý údolí, spálený ksichty od jarního sluníčka, tuny čerstvýho prašanu a neustálý utahování si z Messnera. To byla ve zkratce poslední zimní akce a velký finále na sněžnicích v Ötztalu. 

První den byl klasicky tranzitní: vstávačka jen pár hodin po půlnoci a dobalení všeho potřebnýho, přejezd půlky Evropy a se setměním dobytí chaty. Tam na nás ale čekal milej chatař a hlavně tříchodová večeře s Radlerem. A tak když jsme šli po osmý spát, dávno jsme zapomněli na nepříjemnej traverz a vichr, kterej jsme si užili během výstupu na chatu.

Chatař ví vždycky „nejlíp“

Druhý den vstávám první a jako zodpovědný průvodce jdu zjistit aktuální lavinovku a předpověď od chataře. Po mobilním signálu totiž ani stopy. Venku je hnus a podle něj bude hnus celej den. Do 3000 metrů laviny nepadaj a pak to bude stýp a dendžr, povídá. Babo raď.

Nic. Původní plán neměním a po snídaní vyháním partu na kopec. Zkusíme Kreuzspitze 3.457 m nebo Kreuzkogel 3.338 m, který stojej přímo nad chatou jsou dostupný po turistický značce.

Asi po půl hodině stoupání naštěstí začne vycházet předpověď, kterou jsem si stáhnul do jablka den předem, trhá se to.

Sněhu je mraky a sluníčko začíná pálit. Ve snaze o maximální bezpečnost dodržujeme rozestupy a kličkujeme terénem, směr závěrečný hřeben. Nabíráme výšku a je to znát – tempo klesá a naše tepovka a funění se naopak zvyšují. Je ale fakt pecka počasí, nikdo nikde a moc si to užíváme.

Hřeben je stýp a expo a přestože přezouváme do maček a hůlky měníme za cepoče, tak to po pár metrech otáčím. Mraky sněhu, dost volnýho sněhu. Je to nebezpečný.

Zase se zpátky přezujem, užíjem si oběd s naprosto luxusním výhledem a než zahájíme sestup, nezbytné gruppenfoto.

Sestup zpět na chatu už je za odměnu. Kochačka neskutečná, ale do svahů celej den praží sluníčko, těžkne to. A než si na terásce řeknem Prost, tak asi milionkrát měřím sklon svahu, zopakuju slova „rozestupy, velký rozestupy“ a hodně rozmejšlím, kudy to sejdem.

Italský chaty nikdy nezklamou

V sobotu po ránu se opakuje stejná situace, venku hnus a chatař to vidí na celej den. Balíme fidlátka a natěšení na dobrý espresso stoupáme údolím až do Itošky, na chatu Similaunhütte. Pět set metrů pohodovýho sklonu nahoru, na hranici.

Chata je fakt epesní a za dvě hoďky jsme tu. Rest a espresso a i přes totální sibérii, která venku začala, vyrážíme směr Tisenjoch 3.210m. Místo, kde koncem minulého tisicíletí našli německý důchodci vracející se z túry 5.300 let starou mrtvolu nějakýho týpka – Ötziho.

Převážíš mumii? Zapni klimošku!

Autor: 120 – Vlastní dílo, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=15370839

U nálezu byl taky pár dní poté náhodou pan Messner a kluci přemýšlí nad tím, jak ho přetáhnul zpátky přes hranice do muzea v Bolzanu, kde se na něj teď můžeš podívat i ty. Lukymu je jasný, že musel určitě zapnout v autě klimošku na plnej, aby mu neroztál. Ještě pár desítek dalších vtipů, 100g čokošky a datovej roaming (je tu signál) a jdeme zpět.

Cestou dolů klasický hecy od krvelačnýho fotografa, kdo hodí větší držku do sněhu. A než zalezem do chaty a začne toliko očekávaný x-chodový obžerství, je čas na nezbytnej trénink s pípákama.

A sestupy taky ne

Neděle, a poslední regulérní zimní den Lukymontagne 2017/2018. Dneska už jen sestup, dost na pikaču sestup. K první chatě dobrý, ale pod ní pak v traverzu opět očistec během kterýho asi padesátkrát měníme sněžnice za mačky a obráceně. Sestupy taky nikdy nezklamou. Opruz.

Po šesti hodinách docela slušný dřiny (na to že jdeme z kopce) jsem na parkálu. Definitivní tečku pak děláme v kebabárně kousek od Söldenu.

Díky všem za parádní zimní jízdu a Tomovi ještě jednou za luxusní fotky. Tak zas za rok kamarádi!

Lukáš