International Scottish Winter Climbing Meet 2020

Na tuhle akci jsem se z celý zimy těšil ze všeho nejvíc. Stejně tak jsem z ní měl slušněj respekt. O zimním lezení ve Skotsku je totiž všeobecně známo, že to opravdu není žádnej med. Po týdnu lezení tady s tímhle názorem určitě souhlasím. Je to fakt strašný psycho! Zároveň to pro mě ale byl tak skvělej a intenzivní zážitek, že už pomalu bookuju letenky na příští zimu…

International Scottish Winter Climbing Meet 2020 byla týdenní akce, kterou koncem února pořádala organizace Mountaineering Scotland v rámci oslav padesáti let jejího založení. V praxi to znamenalo, že se sem sjeli na týden lezci z celého světa (28 lezců z 22 zemí) a spárovali se s místníma borcema, kteří jim měli ukázat, jaký to v tom Skotsku s cepínama v ruce je.

Já jsem se na akci dostal společně s kámošem a kolegou Kubou díky pozvánce, která přišla na podzim na naší národní průvodcovskou asociaci.

Akce začínala sobotním srazem v hostelu v Aviemore, kde se vyřešily organizační věci a rozdělili jsme se do menších skupin. V těch jsme pak celý týden rotovali po klubových chatách SMC a lezli v přilehlých oblastech (pár fotek ze zahájení na Instáči).

Já jsme vyfasoval do dvojky Calluma, věčně vysmátýho a dost nabušenýho týpka z Aberdeen, se kterým jsem toho měl hodně společného. Stejný rok narození, oba makáme jako instruktoři lezení, máme starší ségru, přítelkyni, která má ráda bouldering, rádi jezdíme na kole a hlavně nás oba vlastně nebaví nic jiného, než být v horách.

Týden tady byl naprosto boží a v podstatě by se dal vystihnout takhle: lezení, sušení věcí, jídlo a spánek (v závěru ještě taky slušná únava).

První dny, hodně sněhu a elektriky

Na neděli – první lezecký den – Callum s Nielem (další mísťnák) vybrali hodně vzdálenou oblast Beinn Eighe na severu u města Torridon. Callum zde před pár dny lezl známou cestu Sundance (VIII,8) a aktuální podmínku dost chválil, a tak neváháme a ještě společně s Peterem z Kanady kolem páté ráno už vyrážíme z hostelu v Aviemore.

Samotný přístup už je slušný dobrodružství

V sedm ráno už vyrážíme za lehkého deště od auta. Už samotný přístupy jsou ve Skotlandu kapitola sama pro sebe. Prakticky tu neexistujou turistický cesty, žádný značení a dvouhodinové hrabaní v hlubokým sněhu pod stěnu je považované spíš za kratší approach.

Naštěstí je (občas) na co koukat

Zhruba po dvou a půl hodinách se v totálním vichru začínáme na vršku masivu Beinn Eighe navlékat do sedáků a v místy dost extrémních poryvech větru, kdy máš co dělat aby ses udržel na nohou, sestupujeme pod stěny.

Niel a Peter mají zálusk na již zmíněnou Sundance (VIII,8) vedoucí na Far East Wall, my pokračujeme kousek dál pod Eastern Ramparts, kde za brutálního sněžení a vánice nastupujeme do cesty Boggle (VIII,8). Cesta má mít 130 metrů, první dvě délky „za osm“, třetí a čtvrtá snad trochu lehčí.

Far East Wall vlevo a naše cesta Boggle (VIII,8) přibližně uprostřed stěny Eastern Ramparts vzadu.

V okamžiku, kdy se chystáme nastoupit do stěny a navazujeme se, si říkám, že si ze mě snad Callum dělá prdel. Počasí je tak šílený, že by mě vůbec nenapadlo vylézt ven z domu, natož se pokoušet něco vylézt na laně. Sněží a fouká, jak kdybychom stáli před sněžným dělem. Callum je ale úplně v klidu, řekne mi jen, ať se pokusím neprochladnout během jištění, a za chvilku už zakládá první vklíněnce.

Takhle ve Skotsku vypadá stěna v aktuálně dobrý podmínce, počasí nikdo neřeší
Callum v první délce Boggle (VIII,8)

Neprochladnout není úplně jednoduchý, první délka je těžká a Callum ji leze děsně dlouho. A tak se na lezení těším jak na smilování. Zmrzlej jsem jak ledňáček a první metry, vlastně celou asi 40 metrovou délku, lezu dost na bitku. Těžší mix jsem zatím nikdy nelezl. Nějak se mi to ale daří vybojovat a na štandu to hodnotím jedním slovem – „crazy“. Na další stejně těžkou délku si na prvním netroufám, a tak to opět tahá Callum.

Callum v druhý délce Boggle (VIII,8)

Ve druhý délce se do toho konečně dostávám a lezení bouldrového charakteru s cepínama si dost začínám užívat. V klíčovém místě celý cesty – v hladkém koutku v závěru druhé delky – ale při páčení brutálně zarvanýho vklíněnce padám do lana. Štandy z vlastního mají naštěstí ale Skoti v paži.

Já v „cruxu“, fotka od Calluma

Třetí délka už je lehčí, odhadem za místních 6-7, poslední je pak tradiční skotskej dolez na vršek – sněhohrab bez možnosti jištění s dost pochybným štandováním. Tohle sólování už tahám já.

Po asi 4 hodinách lezení konečně fotíme vrcholový selfíčko a myslíme si, že máme vyhráno. Nemáme. Při uklízení telefonu do kapsy si říkám, že nějak divně celej bzučí, a Callum vzápětí hlásí vibrující cepíny v ruce. Rychle pryč! Jsme na stolový hoře a ve vzduchu je slušný napětí. Cepíny jdou co nejníž a my rychle mažeme k depozitu pro batohy a mizíme z hřebene. Mezitím v těsné blízkosti projede do země několik blesků.

Hodně elektrizující zážitek, ale dneska už stačilo. Tohle jsem zažil pár let zpátky v létě na Glockneru a doufal jsem, že už nikdy nezažiju.

Jiskření na vrcholu Eastern Ramparts, Beinn Eighe a můj xicht vytuňěnej cepínem

Sjíždíme dolů po zadku, vítr se uklidňuje a mraky se trhají a parádní skotskou idylku ještě vylepší sobík, který na nás čeká u auta. Při čekání na kluky se od Calluma dozvídám, že náš dnešní přelez Boggle byl teprve čtvrtej zimní vůbec. Na první lezení ve Skotsku myslím slušný.

Když nemáš lyže, tak si sedni na zadek
Podvečerní idylka
Čau!

Na parádní chajdu Reaburn Hut dorážíme dobitý až kolem devátý a společně s ostatníma řešíme co zítra. I místňákům totiž dělá vrásky předpověď.

Reaburn Hut

V noci na pondělí napadlo za silnýho větru v horách několik desítek centimetrů sněhu a sněží a fouká dál. Lavinovka je za 3. Vyrážíme do Creag Meagaidh, autem je to kousek a přístup pod stěny je prý „docela safe“. Po dvou hodinách boření do sněhu přicházíme na konec údolí a místo několika set metrových stěn před námi je bílá zeď. Najednou se z ní vynoří Tim s Damianem, kluci, kteří vyrazili asi půl hodiny před námi. Jsou dost vyděšený, snažili se dohrabat k nástupu, nemohli to pořádně trefit a smetla je lavina. Dáváme sváču, nasazujeme lyžařský brejle a společně otáčíme zpět k autům.

Svačina ve vánici v Creag Meagaidh

Mýtická severka Bena a CIC

V úterý konečně přichází na řadu severka na Ben Nevis a nocleh na legendární Charles Inglis Clark (C.I.C.) Memorial Hut.

Alpine start, Callum snídá na volantu a ještě za tmy už vycházíme od Fort William. Plán je vyjít na chatu, zjistit aktuální podmínku a s přihlédnutím na počasí vylézt nějakou pořádnou klasiku.

Nástup na CIC, která je přesně nad Callumovou hlavou

Za hodinku dvacet jsme na chatě, přebalit bágly a nastřelit se do stěny. Vybíráme Orion Face, který vede přímo středem na vršek. Celá severka je prý skvěle vyledněná, těšíme se. Až pod Minus Face šlapeme davem s ostatními, odpojujeme se a tempem 10 metrů/20 minut se hrabeme pod Orion.

Nemá to ale moc vejšku, sněhu je fakt hodně, ujíždí to a asi tak 5x do minuty přes nás projíždí spindrift. Otáčíme a nakonec naplouváme do legendární Minus One Gully (VI,6), 275 metrů dlouhýho ledovýho kuloárku.

Já ve 3. délce Minus One Gully, fotka od Calluma
Callum ve 3. délce Minus One Gully

Docela to odsejpá, po Skotskym ledu se leze dobře, jen možností jištění moc není, tak to alespoň nezdržuje (crux naštěstí zas vychází na Calluma). Já si ale užívám závěrečnou délku, která se už napojuje na vrcholovej hřeben. Spousta volnýho sněhu a hladký skály pod ním. Fakt prdel.

Callum v poslední dýlce MInus One Gully

Slaňujeme mínus dvojkou – Minus Two Gully (V,5), Je asi půl čtvrtý odpo, v cestě jsou štandy, tak jí ještě taky rychle vyběhnem. Do tmy to přeci musíme stihnout. Takticky necháváme dole batohy.

Lezení je lehčí a není moc co řešit, zmrzlý jsme jak sněhuláci a spindriftů už máme taky plný zuby, tak se snažíme valit. Přesto poslední délku dolejzám už za tmy. Bez batohu se lezlo hezky, jen ta čelovka v něm nemusela zůstat. Slanění po tmě je strašná pakárna, lana jsou zmrzlý a motaj se jak prase. Navíc první dvě délky vycházej na víc jak 60 metrů, je to dost o hubu. Těch 250 metrů dolu nám trvá asi dvě hodiny, nadáváme si. Zkušenost jak hovado.

Na chatu dorážíme v devět a podává se večeře. Naprosto luxusní večeře. Brambory, vařený maso a zelenina, červený a bílý víno, cheesecake… Chatař Robin a jeho banda nás dost rozmazlujou. Díky!

Charles Inglis Clark (C.I.C.) Memorial Hut
Hurá do stěny!

Ve středu ráno už začínám být celkem rozstřelenej, ale pořád slušně namotivovanej! Vítr se nad ránem „trochu uklidňuje“ a poprvé je vidět do údolí, rozhodujeme se ještě jednou zkusit můj vysněný Orion Direct (V,5). Jednu z nejvyhlášenějších cest v celý Británii. 425 metrů, 8-9 délek až na vršek Bena. Dneska se nedáme!

Hrabačka pod Orion

Hrabání už máme celkem v malíku, tak nám těch pár stovek metrů pod nástup trvá jen asi dvě hodiny. Navazujeme se, mě začíná téct krev z nosu (ze zimy), spindrifty začínají…

Na konci první délky
Já a moje krev v druhý délce

Lezení mi osobně nepřijde moc složitý, spíš je náročný vymyslet nějaký použitelný jištění a trefit správný žlábek. Nejhorší jsou ale ty spindrifty. Jsi na místě zaseklej v cepínech a několik desítek vteřin přes tebe projíždí sněhová lavinka a nejbližší (a dost pochybnej) šroub je pod tebou třeba i 15 metrů… Jednou to bylo dokonce tak silný, že jsem zbraněma i mačkama prořezával led a ujížděl dolu.

Na šestý délce bylo nejtěžší najít nějakej rozumnej štand
Callum v dobrodrůžným traverzu cca v půlce Orionky

Poslední délky nám zpestřuju tím, že ze sedáku vlastní šikovností ztrácím asi tři šrouby a několik vklíněnců. Callum mě vraždí pohledem.

Ben Nevis 1.345 metrů, Callum v dámský bundě od Salewy

16.15 jsme na vršku Bena! Fouká, je vidět kulový, vyndaváme buzolu a načítám mapy.cz.

Sestupovku naštěstí trefujem na on-sight, jen jsou místy dost naváté desky, máme celkem stažený zadky. Na chatě jsme nakonec ale docela rychle, je tu neskutečně pohodová atmosféra. Všichni jsou nadšený z dnešních přelezů a taky z výborný zeleninový polívky!

Lepší atmošku jsme na horský chatě ještě nezažil

Zapisujeme se do knížky, jdeme dolu, dneska musíme ještě přejet na další chatu – Lagangarbh Hut v Glen Coe. Cesta v autě je taky dobrodrůžná, vyjetý koleje v mokrém sněhu a několik aut v příkopu. Asi hodinu a půl v kuse večeříme a kolem 22 padáme do spacáku jak zabitý. Dneska to byl boží den.

Rest day a prváče v Garbh Bheinn

Ve čtvrtek poprvý vstáváme za světla (v sedm). Jsme unavený, lézt ale jdeme! Vybíráme Creag an Socach v oblasti Beinn Dorain, konkrétně cestu Messiah (VII,7) na doporučení od Lucy. Autem to je půl hodiny, přístup pak cca 45 min, lezení 85 metrů. V porovnání s předchozími dny to zní v podstatě jako rest day.

Ráno u Lagangarbh Hut

Parkujeme a bacha, normálně svítí sluníčko! Samozřejmě pořád fouká a sněží, to je jasný…

Beinn Dorain

Naštěstí. Kdyby nebylo „tak hezky“, tak se únavou asi nerozejdu. Kluci mi do kopce utíkají, skrývám to za focení. Z pohodovýho approache se tradičně stává hrabačka ve sněhu s těžkým batohem. Pod skálou jsme asi za hodinu a půl.

Callum v první délce Messiah (VII,7), nad ním další dvojka

Messiah (VII,7) je cesta jak v Tatrách – hodně zmrzlý trávy. První délka je relativně příjemný kout s jedním trochu tricky traverzem, vše ve skále nebo za drny.

Já v druhé délce Messiah (VII,7), fotka od Calluma

V druhé délce je už víc ledu a v závěru tradičně spousta sněhu. Štanduju za šutr na vršku, dneska to pouští celkem snadno. Posekáno máme za necelou hodinu.

Když jsme zpátky u báglů, počasí se definitivně rozhodne, že chvilku bude hezky. Konečně z toho zimního Skotska taky něco vidím!

Creag an Socach
Takhle to vypadá, když ve Skotsku svítí sluníčko – stejně pořád mega fouká a sněží!

Zpátky k chatě bereme stopa (kluci ještě lezou) a kolem čtvrtý už začínáme sušit matroš. Neuvěřitelný. Rest day jak víno.

Stob Dearg 1.021m – údajně jeden z nejfotogeničtějších kopců tady, Lagangarbh Hut je na fotce uprostřed
Lagangarbh Hut

Je pátek a moje tělo přechází do úspornýho režimu. Včera jsem usínal u večeře a dneska ráno mě kluci museli vzbudit, budíku se to nepovedlo.

Večer padlo rozhodnutí, že vyrazíme v šesti (já, Callum, Niel, Peter, Tim a Damian) do Garbh Bheinn. South Wall zde v zimě nebývá často v dobrý kondici, aktuálně by ale podle kluků díky sněhovým bouřím v posledních dnech mohla být lezitelná.

Rano pod Garbh Bheinn

Já jsem úplně na kaši a sotva dojdu pod stěnu, přesto se přidávám k Nielovi a Peterovi a nalézáme do Gralloch (IX,10).

Kluci začínají lézt Scimitar (VII,8), my se navazujeme do Grallochu

Peter nastupuje do klíčový první délky za IX,10 a v cruxu v bouldru ve výlezu z převisu letí ven. Strašná tlama. Dole se rychle oklepe, vynadá si, že to neudržel a na druhej pokus to už s přehledem posílá.

Já se tím nějak probitkuju „na topinku“ asi se třemi pády, Niel to zredukuje na dva. Peter je hustej, vůbec si nedokážu představit, že bych něco takovýho někdy vylezl na prvním!

Kluci vedle v Scimitar (VII,8) jsou úspěšnější a v klidu to sází na OS.

Sestupujeme. Sníh přechází v déšť, zpátky u auta jsme mokrý jak Titanic. Všichni jsme šťastný, že už to máme za sebou. Toho pekelnýho počasí už bylo víc než tak akorát. Těšíme se na sprchu, spánek a na to, že zítra nebudeme lézt a bát se o holej.

Dorážíme zpátky na hostel v Aviemore, kde se pomalu sjíždí ostatní účastníci Meetu, všichni vypadáme stejně – jak trosky. Jsem taky rád, že se zase potkáváme s Kubou.

Společná véča v Tiso v Aviemore

Závěrečná afterpárty v Tisu se nese, stejně jako celý týden, ve skvělý atmosféře. Hodnotíme přelezy, kterých jsme společně za uplynulý týden dali dohromady cca 150, sdílíme crazy zážitky (především s počasím) a plánujeme další společný lezecký setkání.

Guy Robertson

Celý večer zakončuje svou přednáškou Guy Robertson, jeden z aktuálně top skotských lezců. Sympaťák, který má spousty brutálně težkejch prváčů po celým světě. Jen teda jeho skotský angličtině není vůbec rozumět…

Týden tady uplynul neuvěřitelně rychle. I když jsem měl v některých momentech, kdy jsem třeba přimrzal ke štandu nebo si užíval nekonečný spindrifty, pocit, že to snad nikdy neskončí. Přesto jsem ani na minuty nikdy neváhal o tom, že bych se sem chtěl (ještě hodněkrát) vrátit. Už mám koupený letní i zimní průvodce i letenky na červenec (snad nás virus pustí).

Zimní lezení ve Skotsku, je především obrovská zkušenost a zkouška fyzických a hlavně psychických sil. Že to bude s počasím bitka, jsem čekal. Že až tak velká, asi ne. Člověk se ale od Skotů rychle naučí být nad věcí a spousty věcí neřešit. Je to tu boží!

Moc díky organizátorům a partnerům akce: Mountaineeering Scotland, Alpine Club, Scottish Mountaineering Club, British Mountaineering Council, Salewa.

A taky našim skvělým host climberům, a především Callumovi!


Na závěr se ještě doporučuju podívat na dost výstižný sestřih od Kuby Cejpka:

Luky
Luky
Horský průvodce UIMLA a instruktor lezení. Sport a hory jsou pro mě odmala denním chlebem, splnil se mi můj dětský sen být profesionálem v horách.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *