Tři dny, tři parádní skitúry s mým oblíbeným parťákem Jakubem. Po úspěšně absolvovaném instruktorském kurzu APUL na sjezdovkách v Söldenu jsem opět vyrazil na lyže. Tentokrát už konečně na pásy!
Více už v reportu přímo od Kuby Cejpka:
Takhle povedený začátek začátek skialpové sezóny se jen tam nevidí. Pravda, napadlo kousek dál od naší domoviny, ale dostatek prašanu a slunce za těch pár set kiláků rozhodně stál. Startujeme dodávku a míříme do oblíbeného tyrolského Sellraintalu.
Svižný začátek sezóny
Längentaler Weisser Kogel (3217 m), Lüsens.
Po delším špekulování parkujeme v mrazivém Lüsens a vydáváme se na konec údolí s tím, že půjdeme tam, kam nás stopa zavede. Teď nemyslím tu, co je na fotce níž. Na Fernerkogel to šláplý nebylo a tak odbočujeme do pro nás do té doby neznámého bočního údolí Längental.
Název údolí nás mohl varovat, že to nebude krátká túra. Slunce a sníh nám ale zatemnily smysly a tak odhodlaně šlapeme dál a výš. Jen ty dny kdyby nebyly tak krátký. Sotva se slunce vyhrabe nad obzor, už zase fofrem zapadá. Výhodou je, že i kolem poledne máte dobrý světlo na focení. Jako cíl si vyhlídneme sedlo Längentaljoch v závěru údolí. Luky se toho drží, já nakonec dezertuji vyšláplou stopou k blízkému kříži.
Sejdeme se pak zase na mikroledovci a společně si užíváme sjezd prašanem v horní části. Pak už se jen částečným slalomem mezi šutry svezeme dlouhým údolím a nadšeně se vítáme s vytopenou dodávkou. Nejvíc se těšíme na spánek.
Těsně nad tři kiláky
Zischgeles (3004 m), Praxmar.
Po delším rozmýšlení nakonec zavrhujeme dlouhé přejezdy a zůstáváme věrni Sellrainu. Přejedeme jen serpentinami o vesnici vedle a zapíchneme to na liduprázdném parkovišti v Praxmar. Že je to oblíbené východisko jsem tušil, ale páteční invaze nás překvapila.
Nejoblíbenější zdejší túrou je Lampsenspitze, my míříme na Zichgeles, který je jen v těsném závěsu. Obavy z front ale byly liché. I když už nemáme údolí celé pro sebe, užíváme si příjemnou a pohodovou túru. Asi po 2,5 hodinách přicházíme na hřeben, kde se nám otevřou výhledy do všech stran a zanedlouho odkládáme lyže, abychom si vyšlápli posledních pár metrů k vrcholu.
Z vršku okoukneme okolní svahy, místa na volné linie je tu ještě kopice. Stačí šlápnout mimo ty nejoblíbenější. Dolů nakonec jedeme svahem přímo na sever a pak se stáčíme na výstupovku. A opět jsme mile překvapeni. Lyžovačka je odshora až k autu parádní.
Ranní temno a nejlepší sjezd
Gaiskogel (2820 m), Sellrain.
Po dvou dnech nohy už začínají fest pobolívat, navíc ani předpověď neslibuje na sobotu žádný zázrak. Proto se řídíme heslem klasika „uberte, nebojte se“. Ale jen co se výškových metrů týká, zajímavostí severní linie na Gaiskogel ty ostatní snadno dohání.
Od silnice je to šláplý, dokonce jsme tu předchozí odpoledne odchytili dva borce, kteří nám potvrdili dobrou podmínku. Změna počasí ale kapánek zaúřadovala a tak po úvodním výšvihu prošlapáváme vlastní stopu. Nejdřív je to jen fuška a pak se nám to místy i nezdá. Kopeme pro sichr v půlce svahu profil, který ale vychází dobře a tak pokračujeme.
Při traverzu doleva už ale tu a tam na nějakou tu menší desku narazíme. Díky kombinaci obav, lenosti a alibismu, že bychom si nahoře stejně už moc nezalyžovali, to otáčíme 200 výškových pod křížem. Na sjezd nám zpod mraků ještě krásně vykoukne slunce a my si užíváme asi nejlepší lyžovačku těchto tří dnů.
Za tento report a skvělé fotky opět děkuji Kubovi.
