Letošní léto pro mě nebylo zdaleka tak vrcholově úspěšné jako to loňské. Tereska šla začátkem června pod kudlu a tak jsme místo lezení po horách krosili lázeňský park v Poděbradech křížem krážem. Na sklonku léta se mi přeci jen ale podařilo situaci trochu „zachránit“.

Ani ne dva týdny po monstrózním traverzu celého masivu Grossglockneru jsme s Jakubem vyrazili na další rychlovýpad. Tentokrát trochu dál, do západních Alp. Naším cílem byl vrchol Dent Blanche, který je pravda možná trochu v pozadí Matterhornů, Blanců nebo Domů, přesto se svou výškou 4.357 metrů patří mezí ty vyšší čtyřky v Alpách.

Po nočním traverzu Alp (vyrážel jsem přímo z ferratového kurzu v Solné komoře) nás čeká naprosto boží pondělí – sami v horách. Parkujeme na konci Walliského údolí Herens, balíme batohy a vyrážíme na procházku liduprázdným údolím s romantickými parametry (1.700 metrů výškových, 6 hodin) směr chata Cabane de la Dent Blanche 3.507 m.

Výstup zvládáme lehce pod čtyři hodiny, objednáváme Panaché (švýcarský radler) a užíváme si příjemné odpoledne na útulné chatě. Listujeme v místní knihovně a povídáme s milým chatařem Marcelem i ostatními, kteří mají na zítřek stejný plán (nikam jinam to ostatně z této chaty nejde). A před 20.00 už jdeme na kutě.

Úterní alpine start volíme pomalejší, z chaty vyrážíme lehce po páté ráno. Přeci jen je půlka září a slunci se ráno moc brzy vstávat nechce. Ráno je obloha vymetená a celkem ostře fouká. Na to, jak jsme ale vysoko, je nezvykle teplo.

Hned za chatou nás překvapuje poměrně svižné lezení II-III stupně, které se dvakrát vystřídá s ledovcem. Slušná rozcvička. Na konci druhého ledového pole necháváme mačky a cepíny pod kamenem, dál už to je podle chataře suché až na vrchol. Skála je pevná, lezení po hřebeni zvládáme bez větších obtíží, a tak v rámci urychlení výstupu lano zatím zůstává v batohu.

Pomalu se dostáváme do snazších vrcholových partií jižního hřebene a konečně začíná svítat (umírá mi čelovka). Začíná neskutečná ranní show s názvem Walliské kýče.

Je 7.30 a my už jsme kříže. Společně se švýcarským (velmi přátelským) horským vůdcem a jeho klientem jsme tu dnes první. Oproti včerejší prognóze chataře Marcela jsme tu o hodinu a půl rychleji. Výhledy fantastický.

Na vršku se moc nezdržujeme, přeci jen musíme být ještě v noci v ČR. Cestou dolu nás čeká asi 6 slanění a na spodním ledovci nad chatou se raději i navážeme na lano. Otepluje se a sníh a led začíná měknout.

Zpět na chatě jsme lehce před desátou dopoledne. Marcel nás chválí za rychlý výkon a my sami se odměňujeme tabulkou čokolády a colou. Zbývá už jen na chatě sbalit zbylý proviant a sestoupit zpět k autu, kde jsme v jednu hodinu odpoledne.

Je za námi další nádherný výstup a pro Jakuba 70. vylezená čtyřtisícovka v Alpách (!) a před námi to největší peklo – cesta zpět domů. Až na odpolední špičku u Curychu to ale celkem jde a já i s rychlopřespáním u Cejpků v Budějovicích ve středu již v Praze kolem osmé snídám s Tereskou.

Díky Kubovi za parádní výlet a skvělé fotky!