Vysoké Taury, nejmonumentálnější horský masív Rakouska. Hřeben s celkovou délkou 200 km, doslova poset stovkami horských vrcholů a ledovců nemá v celých Východních Alpách konkurenci. A právě sem vedla naše poslední alpská mise roku 2014.

Je sobota, 20. prosince, 6:00. Kuba, můj alpinistický parťák, dle naší domluvy na minutu přesně přistavuje vozidlo před náš dům, nasedám a valíme směr Rozvadov. Nemíříme však jako většina ostatních jedoucích tímto směrem do Norimberku či Řezna za vánočními trhy a svařákem, nýbrž do Vysokých Taur, konkrétně do oblasti Venedigergruppe.

Hurá do Alp

Primárním cílem naší narychlo spunktované akce je zdolání zde ležícího 3666 metrů vysokého Großvenedigeru ze severu, od chaty Kürsinger Hütte. Vrcholu, který je považován za nejkrásnější pyramidu Východních Alp a který je také čtvrtou nejvyšší horou Rakouska. Cesta ubíhá rychle zejména díky tomu, že se s Jakubem vidíme poprvé od jeho návratu z šestitýdenní expedice po kopcích Jižní Ameriky a tak je o čem povídat. Kousek za Mnichovem však zjišťujeme, že nápad vyrazit do Alp v první den vánočních prázdnin jsme neměli jako jediní, a tak v zácpách nabíráme přes hodinu zpoždění. Patnáct let starý skialpový průvodce touto oblastí hlásí dobu výstupu na chatu dle podmínek až sedm hodin, a tak to není zcela ideální start.

Nekonečné údolí Obersulzbach

Autem vjíždíme do údolí Obersulzbachtal, kde po polední dosahujeme parkoviště u salaše Hopfelboden ve výšce 1080 metrů. Před námi je tedy odpolední procházka s dosti kvalitními parametry (15 km, 1500 m převýšení) na Kürsinger Hútte. Není nač čekat, jsou nejkratší dny v roce, balíme ruksaky a kolem jedné hodiny začínáme stoupat.

Cestu nám zpříjemňuje pohled na majestátný Großer Geiger 3360m a my začínáme přemýšlet o  pokusu zdolat i tento vrchol. Míjíme několik statků a salaší, které v létě jistě praskají ve švech, v zimě jsou však zavřené. Za zmínku ale jistě stojí Obersulzbachhütte ve výšce 1739 m, kde je otevřený útulný winterraum. Svojí polohou ve dvou třetinách cesty je parádní příležitostí pro ty, kteří už šlapání nekonečným údolím mají plné zuby. To se nás ovšem netýká.

Na chatu Kürsingerhütte dorážíme, po čtyřech a půl hodinách, za svitu čelovek. A po solidní hrabačce v závěrečné strmé pasáži zajištěné stezky Klamml se zjištěním, že to nakonec se sněhem až taková bída asi nebude. Vítá nás tu nádherný a velmi prostorný winterraum (minimálně pro 16 nájemníků), skvěle zařízený a s parádně táhnoucími kamny. Vaříme večeři a krátce po osmé uleháme nacpaní k prasknutí do spacáků.

Mrazivý vrcholový den

Budík zvoní v 6:00 a my jsme po deseti hodinách spánku přímo nažhaveni k útoku na Venediger. Naše nadšení nám ale po vydatné snídani trochu kazí rozednění. Viditelnost jen pár desítek metrů, silný vítr a sněžení. Skoro jako bychom už zapomněli, jak vypadá zima. My se ale jen tak nedáme, nazouváme sněžnice a vyrážíme. Mlčky se střídáme v prošlapávání stopy sněhovou peřinou a oběma nám je tak nějak jasné, že to dneska až na vrchol asi neklapne.

Naše cesta vede nejprve od Kürsinger Hütte na východ mírně vzhůru a potom přes krátký strmý stupeň traverzujeme dolů, kde zhruba po dvou kilometrech narážíme na ledovec Obersulzbachkees. Vytahujeme lano, šmodrcháme uzlíky a Kuba mě takticky vysílá jako prvního vstříc případným trhlinám. Fajn. Mezitím se počasí umoudřuje a začínáme si říkat, že by to dnes až na vršek mohlo dát. Nálada v našem (mini)lanovém družstvu tak rázem stoupá. To se ale brzy mění a to hned ze dvou důvodů. Za prvé se dostáváme do stínu severní stěny Venedigeru, kde teplota padá prudce dolů. A za druhé se oba krátce po sobě vydáváme na exkurzi místních trhlin.

Vše však řešíme téměř bez ztráty kytičky, jen mi pomalu začíná omrzat nos. Prudce stoupáme štěrbinou mezi malým – Kleinevenedigerem a velkým Venedigerem až do sedla Venedigerscharte (3407 m). Do sedla se těšíme, protože zde svítí sluníčko a tak tu bude jistě tepleji. Opak je však pravdou – jde do tuhého, k neskutečné zimě se ještě přidává silný vítr a společně se sněhovými krystalky tvoří opravdu povedenou kombinaci. Když už, tak už. A tak tempem jeden krok dopředu, dva kroky zpět nebo do strany pokračujeme po závěrečném vrcholovém plató. Zhruba 100 výškových metrů pod vrcholem je mi ale jasné, že už toho mám plné zuby. Má tělesná konstituce (50kg i s lanem a sněžnicemi) je pro tak silný vítr nedostatečným závažím a mám pocit, že každou chvílí odletím kamsi do údolí. Otáčím to a v nejbližším „závětří“ čekám na Kubu, který to nakonec dotahuje až na vrchol.

Útěk z vichřice

Po asi 15 minutovém čekání, které si zpříjemňuji posledním zbytkem ledové tříště z termosky a hlavně 100g čokolády, je Kuba zpět. Z jeho výrazu vidím, že jsem o nic nepřišel, má toho dost, úplně stejně jako já. Navazujeme se na lano a mizíme z hřebenu pryč. Během sprintu přes ledovec zpět k chatě se jen modlíme, aby ani jeden z nás nepodnikl další průzkum trhlin. Naštěstí se tak neděje a s ubývající nadmořskou výškou pomalu začínáme rozmrzat a opět si užíváme toho, proč tu jsme, a toho, co nás oba dělá šťastnými, užíváme si hor.

Zpět v bezpečí „našeho“ skvostného winterraumu jsme se setměním, po devíti hodinách krásného, ale tvrdého horského boje. Na řadu přichází další rozkoš – obžerství. U výtečné kávy z Hondurasu a nad mapou pak řešíme program na další den, rádi bychom před odjezdem stihli ještě nějaký brdek. Technicky i časově náročnější Großer Geiger po dnešním seznámení s aktuálními podmínkami vzdáváme a volba padá na dostupnější Keeskogel, který se tyčí přímo nad chatou.

Poslední letošní třítisícovka

Když zvoní budík, klasicky v šest, jsme už skoro po snídani. Po včerejším vymrznutí jsme zalezli do spacáků už před osmou večerní a tak už po páté ráno máme spánku plné zuby. Dobrovolně vstáváme dříve a ládujeme kamna dřevem a sebe ovesnou kaší. Následuje nezbytná ranní káva a pak už jen zabalit bágl, nazout sněžnice a jde se na to.

Z chaty vyrážíme za svitu čelovek kolem půl sedmé, je tma, ticho a oproti včerejšku je téměř bezvětří. Prostě značka ideál. Cesta k vrcholu vede po jeho jihozápadním svahu a vzhledem k tomu, že stojí téměř nad chatou, začínáme stoupat hned a to pěkně zostra. Což nám ale nevadí, naopak se alespoň probereme a rychle zahřejeme. Opět téměř v tichosti se střídáme v prošlapávání stopy a po půlhodině to, na co se oba dva moc těšíme, konečně přichází. Začíná se rozednívat a za Velkým Benátčanem – Großvenedigerem  se pomalu klube sluníčko. Rána na horách jsou jednoduše skvělá!

Po asi hodině a tři čtvrtě poměrně rychlého nabírání výškových metrů se dostáváme k závěrečnému vrcholovému hřebínku. Ubývá sněhu a přibývá skály a severozápadního větru. Sundáváme sněžnice, vytahujeme brýle a halíme se do kapucí. Závěrečnou část výstupu zdoláváme místy po čtyřech a ocelové fixní lano zde natažené, je nám velkým pomocníkem. Podmínky jsou ovšem skvělé a tak maček ani cepínu není potřeba. V 8:45 máme posekáno a s pozdravem „Berg heil“ si s Kubou u vrcholového kříže na Keeskogelu (3291 m) podáváme ruce a začínáme se kochat. V dáli Großglockner, blíže pak Großvenediger, Großer Giger, Hohe Fürleg a další velikáni Vysokých Taur jako na dlani, k tomu jarem zalitá alpská údolí. Prostě paráda! Počasí na vrcholu nám docela přeje a tak není kam pospíchat. Na sestupu pak měníme hole za cepíny, jejich účinnost při brzdění případných pádů je přeci jen o něco lepší.

S cestou dolů se moc nepáráme, sem tam jen nějaké uklouznutí ale to cepín pobere a tak jsme zpět u zaparkovaných sněžnic za pár minut. Nazouváme je a valíme dál už méně exponovaným svahem a prašanu přibývá. Držíme se námi vyšlapané stopy během cesty vzhůru a traverzujeme svah hory níž a níž až najednou ejhle… Lavina!

Lavinové vystřízlivění

Náš ne zcela ideální pohyb po hraně svahu uvolňuje sněhovou desku, která klouže kamsi dolů. Lavina nikterak veliká, spíše malá s pásmem odtrhu širokým asi 30 – 40 m, zato vysokým dobrého půl metru. Nejspíš by nebyla životu nebezpečná, ale určitě by pozlobila a tak jsme rádi, že jsme rádi a že jsme se v ní neprojeli. Mojí první opravdovou zkušenost s tímto „bílím hýbajícím se svinstvem“ pak Kuba komentuje s úsměvem slovy: „malou lavinu odpružíš…. “  Sranda, to jo, ale oba máme zadky pěkně stažené a závěrečné kroky naší trasy zpět na winterraum už hodně promýšlíme a dáváme si opravdu pozor. Před desátou dopolední jsme zpět v bezpečí naší základny na Kürsinger Hütte. Kamna od snídaně ještě sálají, takže dáváme zasloužený rest, do ruksaků přihazujeme zbytek materiálu, který s námi na vršku nebyl a pomalu vyrážíme na odpolední vycházku dlouhatánským údolím Obersulzbachtal až k autu.

Ve strmém severním svahu kousek pod chatou na zajištěné stezce Klamml narážíme na pořádnou vrstvu čerstvého  prašanu, která tu v době našeho výstupu před dvěma dny nebyla, naštěstí. A tak si ještě jednou užíváme hrabačky sněhem s cepínem v ruce. Vychutnáváme si každý krok, bůh ví, kdy zase uvidíme tolik sněhu pohromadě. Sněhu a výškových metrů ubývá, kamenů přibývá a otepluje se. Oblečení a vybavení se postupně přesouvá z nás do našich batohů a ty zatraceně těžknou. Ale to už nevadí, čeká nás už jen procházka téměř jarním údolím, po zpevněné šotolinové cestě s minimální vrstvou sněhu. Zpět na parkplatzu Hopfelboden jsem kolem čtrnácté hodiny a pro letošek se tak loučíme s Alpami.

text: Lukáš Klingora

foto: Jakub Cejpek