Glocknerwand – nejkrásnější rakouská hřebenovka

Nejvyšší hory provází jisté prokletí. Jsou často v obležení dychtivci, toužícími stanout na jejich vrcholu. Nejinak je na tom Grossglockner. Kdyby měl švy, dávno už by byly všechny roztrhaný. V letní sezóně je nejen normálka, ale často i lezecký Stüdlgrat ověnčený hrozny barevných mravenců. Přesto existuje tajná cesta, jak se dostat ke kříži nepozorovaně.

Hned na začátek si raději dovolím malé varování. Túra, na kterou jsme se s Lukym vydali, není sice žádný extrém, ale ani nedělní procházka. Na traverzu Glocknerwandu, který pokračuje SZ hřebenem na Grossglockner, vás čeká konstantní lezení III. stupně a je tu i pár fleků za čtyři. K tomu přidejte asi 10 slanění, takže se šikne i drobná průprava v téhle disciplíně.

Sbaleno? Jdeme na to. Chvilku po páté odpolední vyrážíme se svačinovými batůžky směrem ke Stüdlhütte. Načasování máme akorát, přicházíme na západ slunce a hned vzápětí na večeři. Dopřáváme si to tentokrát s plnou parádou. A že je v případě téhle chaty o co stát. Skoro litujeme, že večer nemáme větší hlad a ráno víc času.

Brzký start nám chatař bojkotuje snídaní až od pěti. Co se dá dělat, tuhle ranní radost si ujít nenecháme. Ještě dožvýkáváme kus bábovky, když začínáme ukrajovat nocí první výškové metry. Až k ledovci jdeme s několika partami a přemýšlíme, kolik z nich nám bude dělat společnost. Asi po hodině se ale naše kroky rozdělí. Všichni pokračují prošlapanou cestou k Stüdlgratu a my kráčíme osamoceni napříč Teischnittzkeesem směrem na severozápad.

Černý zubatý horizont na horní fotce je naše trasa – traverz Glocknerwandu, výrazná věž Teufelshorn a pak SZ hřeben na Glockner.

Nejdřív lehkomyslně skáčeme přes trhliny odtátého ledovce, ale pod sedlem nás smích přejde. Pokorně se navazujeme a s hodinářskou opatrností překonáváme křehké mosty přes rozšklebené bezedné trhliny. Rudé vycházející paprsky olizují Venediger a my se blížíme k horizontu.

Svítání nemá chybu. Nemohli jsme si přát lepší zahájení a nakonec jsme rádi i za pozdější start z chaty. Jediné rozpaky v nás vyvolává čerstvý sníh, kterým je posypán celý hřeben. Srážky před dvěma dny, které měly být původně dešťové, se evidentně rozhodly pro jiné skupenství. Ve stinných pasážích zůstalo vše ležet. A že takových míst na severozápadním hřebeni je!

Fotka nahoře je od Lukyho, díky!

Necháváme tedy mačky a plížíme se ošemetným terénem k vrcholu Hofmannspitze (3722 m). Místy je to dost nepříjemné, ale nadšení všechny nepříjemnosti přebíjí. Na vršku už do nás naplno praží slunce a je jasné, že dnešní den bude opravdu jak ze žurnálu. Narůstá také expozice a lezecké obtíže, bez všech čtyřech končetin už se neobejdeme. Přichází také první slanění. A že jich tu ještě bude.

Ze začátku dost špekulujeme, v jakém režimu polezeme. Jako první mizí mačky a cepín. Pak ale přichází první výživnější stěnka a tak to raději odjistíme postupově. Nakonec to není tak dramatické, všude jsou stupy a chyty a shodujeme se, že jsme už přelezli těžší kousky sólo. Takže postupujeme dál na průběh. To vydržíme nějakou dobu. Vystřídáme se vepředu, aby se neřeklo, ale pak už nás to taky nebaví. Asi po třetím slanění sbalíme lano a vyndáváme ho jen na cestu dolů.

Je třeba říct, že slanění jsou místy hodně vzdušný. Zatímco naším směrem jsme schopni lézt relativně snadno, v opačném směru bychom si s převislými úseky nejspíš neporadili ani s lezečkami a arzenálem friendů. Uřezané zaseklé lano nějakých nešťastníků je jasným důkazem.

V druhé části Glocknerwandu to máme rozhodně víc dolů než nahoru a pomalu se blížíme ke Glocknerscharte. Koukáme dál před sebe a říkáme si, kudy to protáhneme. Věž Teufelshornu vypadá z naší perspektivy dost nepřístupně, ale jak by řekl klasik: „Nač stahovat kalhoty, když věž je ještě daleko.“ V sedle visí lano směřující doprava k ledovci. Touhle únikovku chrší naštěstí nemusíme brát zavděk a pokračujeme dál ke Zvoníkovi. Odteď už to bude jen nahoru. Teda skoro.

Na věži Teufelshorn si užíváme další krásné lezení. Desítky metrů vyrovnané obtížnosti exponovaným, ale relativně snadným terénem. Všude jsou stupy i chyty ve fantastické žule. Skále je pevná a bezpečná. Alespoň v porovnání s naším červencovým zážitkem na hřebeni Brouillard. Zvesela a nadšeně dolézáme na vršek nejvýraznější věže a ještě jednou přecijen vyndaváme lano.

Fotka nahoře je od Lukyho, díky!

Dopřáváme si delší pauzu a vrháme se do poslední zteče – na zasněžený SZ hřeben. Čerstvá nadílka vzbuzuje náležitý respekt, ale nakonec bereme cepín jen na krátký úsek. Pak už metry naskakují bez dalšího zdržování, stoupáme strmě vzhůru a otevírá se nám pohled na celou prošlou trasu.

Lehce po dvanácté stojíme u kříže a potkáváme tak první lidi. Takže rychlá fotka a fofrem pryč. Na normálce je tradičně drobný traffic jam, ale zdaleka to není takové peklo jako před dvěma lety. Za hodinku jsme u Arcivévody Honzy a dopřáváme si přípitek. Když už máme ten výlet v takovém luxusu, tak ať je to kompletní. Dolů to tentokrát sbíháme skalnatým hřebenem po levé straně, což je příjemné zpestření. Tenhle vejlet se fakt vydařil!

A co se týká troufalé charakteristiky v nadpisu, rád se nechám vyvézt z omylu. Doporučte! Mezi mými oblíbenými rakouskými túrami jako je přechod hřebene Prieluvýchodní hřeben na Waze nebo Gamskogelgrat, zaujímá tento první místo. Za mě je Glocknerwand srovnatelný například s krásným traverzem Schreckhorn-Lauteraarhorn nebo kratším hřebenem Arbengrat. Ale to jsme už za hranicemi mocnářství.

Pár záběrů ulovených cestou:

A na závěr harmonogram:

  • Stüdlhütte          5:20
  • Teufelskampl    7:15
  • Grossglockner 12:15
  • Lucknerhaus:    15:30
Jakub Cejpek
Jakub Cejpek
Milovník hor, skal a cestování se sklony k bláznivým nápadům. Taktéž zapálený fotograf s nutkavou potřebou zachytit svět kolem sebe. Má rád sypaný čaj, řídký vzduch a brzké ranní vstávání...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *