Nováček na ferratách (a hned na Brentě)

Minulý, díky svátkům prodloužený, víkend jsem již tradičně vedl jednu z mých nejoblíbenějších akcí – Ferratový přechod Brenty. Tahle přeslavná okružní túra vedoucí po legendární zajištěné stezce Via delle Bochette bezpochyby patří mezi to nejlepší, co může každý ferratový nadšenec zažít. Ferratisti z celého světa po Brentě kolikrát pošilhávají roky, než si na ní troufnou vyrazit. Trénují kondici, sbírají lezecké metry, ladí svojí výbavu…

Někteří „střelci“, jako třeba Dorotka, sem ale vyrazí bez jakéhokoliv ostychu zažít svojí první ferratovu zkušenost. A jak taková zkušenost může vypadat? To už Vám povypráví usměvavá slečna s pohádkovým jménem sama:

Před několika dny jsem od známých dostala celkem lákavou nabídku – zkusit si ferratový přechod v Dolomitech. Ani jsem neváhala a hned jsem na to kývla. Já – lezením nepolíbená, fyzicky asi průměrně zdatná, Alpy jsem do té doby znala jenom z lyží. Ale řekla jsem si, že to přece nemůže být nic tak náročného, vždyť kolik lidí to už zkusilo…

Moc jsem nevěděla do čeho jdu, a tak jsem se začala postupně připravovat. Přečetla jsem si pár článků, koukla na několik fotek a vrhla se na balení. Samozřejmě nikde jsem se nedočetla, kolik oblečení si vzít, a tak (jak jsem později zjistila i v praxi) jsem si toho vzala až příliš. Člověka to ani nenapadne, ale když to pak tahá všechno na zádech, tak si začne vyčítat i ten náhradní pár ponožek. Takže poučení pro příště: 2 sady oblečení bohatě stačí!

V den D jsme se všichni ráno sešli na parkovišti u lanovky. Naší průvodci, Lukáš a Pavel, se se všemi přivítali, rozdali nám potřebné vybavení, a pak jsme společně vyrazili. Od horní stanice lanovky jsme se vydali po značkách do kopce k nejbližší ferratové stezce. Po ránu byl takový výšlap celkem dost náročný, ale kluci nikoho nehonili, a tak jsme to všichni zvládli. Nahoře nás nevlékli do výstroje, ukázali, jak se co používá, a už jsme mohli pokračovat.

Vzápětí jsem zjistila, že moje představy o metr a půl širokých ferratových stezkách byly celkem zkreslené. Ocelové lano na jištění tam sice bylo, ale stezky byly místy daleko užší, než jsem čekala, žebříky delší a výška, ve které jsme se pohybovali, taky předčila moje očekávání. Výpravu jsem musela přehodnotit na mírně adrenalinový zážitek. Nicméně celá skupina to bez problému zvládla a po čase jsme si na to tolik zvykli, že jsme nad tím ani nepřemýšleli. A musím uznat, že výhledy za to rozhodně stály.

Odpoledne jsme došli na chatu, trochu si odpočinuli, dali si večeři, italskou kávičku nebo pivko a šli brzy spát. Další dny vypadaly obdobně jako ten první. Akorát jsme si ještě k tomu vyzkoušeli výšlap po sněhu. Samozřejmě s odpovídající výbavou – někteří z nás dostali mačky a jiní cepíny (pro neznalé: speciální protiskluzové nadstavce na boty a něco jako horolezecké krumpáče).

Celý kurz utekl rychleji, než jsme čekala. Za tu dobu jsme se však všichni stihli seznámit, otestovat si svojí fyzickou zdatnost, vyfotit hromadu stylových fotek a hlavně odnést si spoustu neopakovatelných zážitků.

Kdybyste se mě zeptali, jestli pojedu znovu, určitě řeknu, že ano. A proč? Jednoduše, protože to za to stálo. Trocha adrenalinu neuškodí a jinak se není čeho bát. Jak se říká, když člověk nemůže, průvodce pomůže.

Text: Dorota Nowaková

Foto: Lukáš Klingora


P.S: Na Brentu vyrážíme opět v Srpnu a máme ještě pár volných míst. Nechceš jet s námi?


 

Luky
Luky
Horský průvodce UIMLA a instruktor lezení. Sport a hory jsou pro mě odmala denním chlebem, splnil se mi můj dětský sen být profesionálem v horách.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *